Vojtěch Lahoda ve své obsáhlé monografii z roku 2007 Matějčkovo tvrzení poněkud rozporuje, nebo možná jen zpřesňuje: "Filla se zajímal o sochařství během tří dosti krátkých období, z nichž žádné netrvalo déle než dva tři roky. Byla to Matějčkem zmiňovaná léta 1913–14, dále 1934–35 a konečně 1936/37–38. K plastice tedy směřoval třikrát za svého života, pokaždé v jakési horečce sochařské ,dvouletkyʻ." Pokud budeme Fillovy sochy chápat nejen jako odbočku od jeho malířského díla, ale naopak jako svědectví o hlubším zkoumání a logickém rozvíjení týchž obrazových a prostorových vztahů v jiném médiu, šlo by jeho zájem o sochu ve 30. letech brát jako doklad inovativnosti jeho tvorby v tomto desetiletí.

Největší přehlídkou Fillova sochařského díla za jeho života byla výstava v pražském Mánesu v únoru 1935. Vystavil na ní třiadvacet plastik, osm desítek grafik a pouhých sedm obrazů. Protějškem Fillovým dílům byl soubor 185 afrických a tichomořských soch ze sbírky Joe Hlouchy. Vedle umělcovy retrospektivy uspořádané u příležitosti jeho padesátin, šlo o Fillovu nejvíce diskutovanou samostatnou výstavou. Hodnocení kritiků pokrývala celou názorovou škálu, od pochvalného přijetí po jednoznačné odmítnutí. „Jak přímo nabity životem a smyslovou tělesností jsou ty černošské plastiky při vší své neobratnosti a jak bezkrevné mátohy jsou vedle nich plastiky Fillovy! Nebezpečné sousedství!,“ napsal například recenzent Národních listů Josef R. Marek.

Obecnější rozbor Fillova vztahu k soše připravil pro časopis Panorama Vojtěch Volavka: "Plastická tendence trvá v moderním umění již od konce impresionismu a je jenom logickým jejím důsledkem, že většina moderních malířů se aspoň částečně zabývala i sochařstvím. Reprezentant českého kubismu, Emil Filla, vytvořil již před válkou některé sochy, v nichž realizoval prostředky skulpturálními svoji touhu po plastické analýze světa, jak byla předmětem tehdejších jeho obrazů. Také nyní, když soustřeďuje svůj zájem opět na lidskou postavu, vychází z jeho dílny řada soch, které jsou přímými protějšky jeho maleb. Jsou v nich ještě důrazněji vyjádřeny plastické hodnoty oněch figurálních námětů, které vidíme na jeho posledních malbách." Svůj text Volavka uzavřel slovy: "Hutný objem, plastická výmluvnost tvaru, emotivnost sdělené představy, představují hlavní sochařské ctnosti těchto Fillových prací, ale malebný, s barvou počítající přednes i pohnutý rukopis prozrazují malíře. Veliké vidění i vznosná jistota realizace svědčí o tom, jak Filla vyzrává k suverénnímu projevu, ke kterému se umělec dostává jen zřídka, zejména u nás."

Identifikovat konkrétní sochy, které se na výstavě objevily, lze bohužel jen v několika málo případech, neboť katalog k jednotlivým exponátům neuvádí vročení, ani rozměry a použité názvy jsou velmi obecné – pět položek je například označeno jménem Malá soška, dalších pět pak názvem Hlava. V kameni sice byla podle katalogu provedena jediná vystavená Hlava, patrně však šlo o jiné dílo než socha, kterou bude na své příští aukci dražit společnost Adolf Loos Apartment and Gallery. Podle Jaromíra Zeminy, který se Fillovou sochařskou tvorbou zabýval nejpodrobněji, umělec v letech 1934–35 vytvořil ještě jiné dvě kamenné hlavy, na rozdíl od této více závislé na Picassovi.

Nabízená kamenná Hlava je variantou často reprodukované sochy ve sbírce Národní galerie. Objevuje se již ve zmiňované Matějčkově monografii, a to s přípisem "Spolek přátel Moderní galerie". Do sbírky NG, respektive její předchůdkyně se tedy dostala velice záhy po svém vzniku. Obě sochy jsou vytvořeny z opuky a mají na výšku něco málo přes půl metru. U Hlavy z NG bývá uváděna výška 55–56 cm, nyní nabízená varianta je podle aukčního katalogu o 2–3 cm menší. "Domnívám se, že verze patřící nyní Národní galerii je z nich první a ta, kterou posuzuji, je její replika, odlišná v některých detailech. Ani jedna kamenná Hlava není signována, pokud jde o sádrové a hliněné plastiky, Filla jich podepsal nebo i datoval jen několik," uvádí ve svém posudku Jaromír Zemina.

Na loňských aukcích se objevilo shodně osm obrazů a osm soch Emila Filly. Zatímco z obrazů zůstal bez kupce jediný a jejich celková cena přesahovala 40 milionů korun, sochy se prodaly jen tři, dohromady za 430 tisíc korun. Titul nejdražší Fillovy sochy prodané v aukci patří od roku 2011 kubistické bronzové Hlavě z let 1913–14, která byla na aukci sbírky manželů Hascoeových v Londýně vydražena v přepočtu za 650 tisíc korun (více zde). Na českých aukcích rekord drží bronzová hlava ze 30. let ze sbírky Milana Heidenreicha, která v listopadu 2011 na aukci Galerie Art Praha vystoupala z 312 na 456 tisíc korun. U obou těchto prodejů šlo o novodobé odlitky, sochy pro manžele Hascoeovi byly vyrobeny dokonce až po roce 2000, a to ve spolupráci s Národní galerií.

Emil Filla:   Kubistická hlava,   1913–14,   novodobý odlitek,   bronz, výška 36,3 cm,   cena: 23 750 GBP,   Sothebyʼs 13. 6. 2011

Důvodem nízkých cen Fillových soch je právě skutečnost, že trh je zaplevelen novodobými odlitky, u kterých většinou není vůbec jasné, na základě jakých modelů byly vytvořeny. O tom, kolik jich celkem existuje či zda jde o autorizované edice, ani nemluvě. Nabízená socha, o jejíž existenci se dosud nevědělo, je proti tomu do značné míry unikátem. Tvrzení aukční síně, že "srovnatelné sochařské dílo Emila Filly se ještě na aukčním trhu nedražilo," je v tomto případě zcela na místě. K provenienci sochy katalog uvádí pouze, že pochází z významné soukromé sbírky. Dražba bude startovat na rekordních 600 tisících korun (bez aukční provize) a dá se očekávat, že jen u vyvolávací ceny nezůstane.