Autorka výstavy Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900 Olga Kotková. Kurátorka, badatelka se specializací na německé, nizozemské, rakouské a rudolfínské staromistrovské umění, od roku 2022 také ředitelka Sbírky starého umění Národní galerie v Praze. © Národní galerie v Praze

V současném výtvarném umění hrají ženy významnou roli, což ale dlouho nebylo pravidlem. Kdy začaly být autorky brány odbornou i laickou veřejností vážně?

Na konci 19. století přestalo být ženské umění ve většině evropských zemí, a zejména u nás bráno za jakousi kuriozitu. Vždyť dobové kritiky ještě třeba před necelými dvěma sty let hodnotily tvorbu umělkyň většinou stylem „na ženskou dobrý“. Na výstavě Ženy, mistryně, umělkyně v Národní galerii jsem na příkladech konkrétních děl a umělkyň chtěla ukázat, že ženy mohly tvořit úplně stejně jako muži a talent se neodvíjí od pohlaví. Zdá se mi, že úspěch člověka souvisí spíše s výchovou, vzděláním a možností tvořit a pracovat. 

Starší teorie označovaly za ženské umění disciplíny, které měly být tvůrkyním přirozené, blízké a společensky akceptovatelné. Čemu se ženy nejčastěji věnovaly?

Asi vnímáme, že ženy mají přirozený cit pro jemnou a precizní práci. Typicky předměty z oblasti užitého umění, například výšivky, jsou dílem ženských rukou, byť musím dodat, že ve středověku i později v baroku pracovali ve vyšívačských dílnách běžně i muži. Uplatnily se jako nadané malířky zátiší, kreslířky, ilustrátorky, ale i portrétistky. Často vynikaly jako portrétistky žen a dětí, jejich podobizny mají takovou zvláštní procítěnost a je vidět, že jsou malovány s empatií a znalostí lidské psychiky. Tyto žánry jednoznačně převládaly, neboť po staletí jim byla zapovězena malba takzvaných historií. Převládal názor, že velký formát, ať už šlo o náboženskou malbu, anebo o nějaký historický výjev, se pro ženy nehodí. Do výstavy jsme zařadili i tento aspekt a je vidět, že některé autorky se s historickou malbou vyrovnaly opravdu skvěle. Jen připomínám, že ještě v 19. století také platilo, že ženy nemohly malovat mužský akt podle živého modelu.

Pohled do výstavy ve Valdštejnské jízdárně. © Národní galerie v Praze

Které autorky se proslavily historickými výjevy?

Silný osobní příběh se váže k barokní mistryni Artemisii Gentileschi, kterou zneužil její učitel. Po celý svůj život se s traumatizujícím zážitkem vyrovnávala. Často zachycovala ženské hrdinky, jak přemáhají své mužské protivníky či jsou obětmi mužů, což byl i případ vystaveného obrazu Zuzana a starci. Svoje schopnosti jakožto malířka historických výjevů musela prokázat také Lavinia Fontana, která vytvořila velké plátno Svatý František z Pauly žehná dítěti či působivou obětní scénu. Právě tyto obrazy dokazují, že žena zvládne jakýkoli žánr a velikost. 

Kariéra profesionální umělkyně nebyla vůbec jednoduchá. Jak se k tvorbě ženy dostávaly a co jim dobové prostředí nebo společnost vlastně dovolovaly? 

Středověká i novověká hierarchizace byla jasně daná. Umělci stejně jako řemeslníci bývali sdruženi v cechu, konkrétní dílnu řídil mistr. Například v Čechách se žena vůbec nemohla stát mistryní, neboť, pokud víme, regule toto zapovídaly. Výjimky se udělovaly vdovám, ale i u těch se předpokládalo, že bude dělat je pomocné či provozní věci. Dívky se k malování či výtvarnému umění vůbec dostaly nejčastěji ve svých rodinách, obvykle díky otcově profesi. Učily se od něj a později i pomáhaly, byť oficiální zápisy o tom pochopitelně mlčely. Ale teď si vybavuji například jednu raritu, kdy určitý cech povolil ženě, haarlemské malířce Judith Leyster, aby sama vedla uměleckou dílnu, i když nebyla vdova. Ukázku její práce jsme přivezli z berlínské Gemäldegalerie.

Rachel Ruysch (1664–1750): Feston s ovocem a květinami, 1682, 
olej na plátně, 38 x 33 cm,
Národní galerie v Praze, Sbírka starého umění 
© Národní galerie v Praze

A jak fungoval obchod s uměním? Prodávaly autorky svá díla? 

To bylo opravdu různé. Malovaly na zakázku pro konkrétní objednavatele nebo si jejich díla vyhledávali kupující a sběratelé sami. Značně individuální bylo pak i jejich finanční ohodnocení. Slavné ženy, z nizozemského prostředí třeba Maria van Oosterwijck či Rachel Ruysch, vydělávaly stejně jako muži, ale ty méně známé si přišly ve srovnání s muži na nižší částky. 

Nicméně v českém prostředí jsme asi byli v lecčems pozadu. 

Ano, oproti Evropě byla naše situace mírně opožděná, ale vývoj se ubíral analogicky. Ženy se prosadily více tam, kde v rodinách fungovala výchova a dívky nemusely hned od dětství pracovat. Lze vysledovat ještě jeden trend: umělkyním se lépe dařilo ve společnosti, která byla nakloněná vzdělávání. Tedy tam, kde fungovala univerzita či kde vrchnost podporovala vzdělání a rozvoj svých podaných. Z takového zázemí vzešla například portrétistka Rosa Mück, která žila na panství Liechtensteinů a na samém sklonku 18. století portrétovala katolického duchovního. Ten projevil osvícenou mysl a otevřenost, patrně neměl žádný problém, že jej portrétovala žena. V 19. století u nás již fungovaly nejrůznější výtvarné spolky, jeden z nich vedla třeba Amálie Mánesová, sestra malířů Josefa a Quida. Tam se ženy mohly učit soukromě. Nezapomeňme, že studovat na pražské Akademii výtvarných umění nesměly, své brány jim otevřela teprve po vzniku samostatného Československa.

Josefina Mařáková / Pepa Mařák (1872–1907): Vlastní podobizna s otcem, 1896, 
olej na plátně, 100,5 x 115 cm,
Národní galerie v Praze, Sbírka umění 19. století a klasické moderny
© Národní galerie v Praze

S jakým cílem jste vybírala autorky a jejich díla na výstavu ve Valdštejnské jízdárně?

Klíčem byla jak dostupnost děl příslušných umělkyň v našich sbírkách, tak význam konkrétní autorky a její tvorby pro koncept výstavy. Chybějící průlomové exponáty jsme se snažili dostat do Prahy formou zápůjček. Časové vymezení v podstatě sleduje čtyři sbírkové fondy Národní galerie, řekněme od středověku po tzv. dlouhé století.

Přinesla Vám práce na výstavě nějaká nová zjištění ohledně fondů Národní galerie?

Jednoznačně. Výstava byla příležitostí k detailnímu studiu našich děl -  při této práci jsme objevili velmi kvalitní obrazy, které malovaly ženy, například Chiara Varatori, Fede Galicia či Giulia Lama. 

Kolik českých umělkyň zůstává stále opomíjených?

Na své objevení čeká celá řada umělkyň. Jenom namátkou, kolegyně Veronika Hulíková například poukázala na dílo málo známé umělkyně Marie Kirschner. Právě nynější výstava potvrdila její talent a univerzálnost, takže to třeba berte jako můj tajný tip pro  případnou akvizici.

Pohled do výstavy ve Valdštejnské jízdárně. © Národní galerie v Praze

Máte nějakou radu, jak by si současný návštěvník mohl najít cestu k „tradičnímu“ staromistrovskému výtvarnému umění?

Mně ani nepřijde, že to jejich umění je „staré“, naopak, žije přímo s námi tady a teď. Mně přijde skvělé, když se díla lidem líbí a dělají radost. Toto poselství bych chtěla předat i návštěvníkům a návštěvnicím. Kromě toho myslím, že umění lidi kultivuje, pomáhá tříbit vkus, vzdělává… Tak trochu v duchu Ciceronových slov, že umění má potěšit, poučit a dojmout. Prostě nás dělá jinými, lepšími.

PhDr. Olga Kotková, Ph.D.
Ředitelka Sbírky starého umění se specializací na německé, rakouské a nizozemské malířství a sochařství 15.–16. století, rudolfínské umění a vlámskou malbu 17. století. Publikuje, připravuje výstavy a spravuje sbírkové fondy Národní galerie v Anežském klášteře, Šternberském a Schwarzenberském paláci. Výstavou Ženy, mistryně, umělkyně provází v rámci autorských komentovaných prohlídek, podílí se na výstavním projektu Muzea umění v Olomouci o nizozemské malbě. Dějiny umění přednáší na Katolické teologické fakultě v Praze.