Narodila jste se v Bzenci a dodnes tam máte zázemí, i když žijete v Praze. Proč je pro vás důležité se vracet do rodného kraje?

Ve Bzenci jsem doma. Proto se musím vracet. Vše, co mě v dětství a mládí formovalo, mi chybí a je právě tam. Krajina, vinohrady, prošlapané cesty, lidi, rodiče, přátele, tradice, muzika, dobré víno.

Vaše obrazy znázorňují krojované veselice, sbory, ale i pohledy do krajiny, které jsou rozpoznatelné pouze místními. Jak témata vybíráte? 

Téma vybírám velmi intuitivně. Náhle a okamžitě, bez nějakých racionálních důvodů. Toto bezprostřední rozhodování mi pomáhá tvořit rozhodně a hned. Vychází to z prožitků, které mám při pobytu na Slovácku, nebo po návratu do Prahy. Je to takový vnitřní hlas, další smysl a vnitřní přetlak.

Při pohledu na vaše díla se nelze ubránit vzpomínce na Joža Uprku, který pocházel ze stejného kraje (Uprka se narodil v Kněždubě, vesnici přibližně 17 km od Bzence) a rovněž se zabýval folklorními motivy. Jaký máte vztah k tomuto autorovi?

Joža Uprka je samozřejmě fenoménem v grafice a malbě motivů zpracovávající slovácké kroje a tradice. Mé obrazy jsou pojaté méně popisně, víc expresivně, některé až trochu abstraktně. Uprkovy obrazy dokonale přibližují atmosféru přelomu 19. a 20. století moravské vesnice. Impresionisticky zpracované výjevy tradic a hlavně až realistický popis krojů je skvělým dokumentem té doby. Mám od něj doma několik suchých jehel. Jeho prapravnučka Magdalena Múčková je má dobrá přítelkyně a bývalá kolegyně ze ZUŠ a taky je to kmotra našich dvou dětí. Takže propojení s Uprkou je u mě velké. Pokud bych měla vyzdvihnout malíře, který je mi nejbližší v tvorbě, ale i v životní cestě, byl by to Jaroslav Blažek. Stejně tak jako já, malíř z Moravy, žijící v Praze, on se ve své tvorbě zaměřil hlavně na Podluží. Já ho s oblibou označuji za slováckého Matisse. Několikrát jsme se spolu v Praze setkali anebo jsem ho navštívila u něj doma. Zemřel v roce 2019.

Jakým tempem obrazy vznikají? Malujete i na zakázku?

Mé obrazy musí vznikat rychle. Když se k motivu vícekrát a dlouho vracím, ztrácí pro mě autentičnost. A ano, maluji i na zakázku, víceméně dle přání zákazníka. Ovšem vždy si trvám na svém pojetí. Ráda ale zpracuji „jejich motiv“, je to pro mě výzva.

Spolupracujete i s místními rámaři, některá vaše díla jsou adjustovaná technikou, která už dnes není obvyklá. Volíte rámy pro své obrazy sama, nebo třeba ve spolupráci s kupci vašich maleb a kreseb?

Mám dva své dvorní rámaře na Slovácku. Jeden z nich pracuje se starou technikou adjustace obrázků na papíře. Používá barevné textilní pasparty a tzv. „olep“ ve stejné nebo podobné barvě jako je pasparta. Pan Jež z Kyjova mi takto adjustuje obrázky už od mého mládí a moc si vážím jeho precizní práce, řemesla, které dnes už jen tak někdo neumí. Druhý rámař je Rámařství Havlík ve Veselí nad Moravou. Naprosto perfektní práce se u něj snoubí s dokonalým citem pro sladění s motivem. Všem ho doporučuji.

Žijete sama folklórem jako postavy na vašich obrazech?

Bez folkloru bych v Praze nevydržela. Navštěvuji pražský Slovácký krúžek. Letos slaví výročí, byl založen v roku 1896. Krúžek pořádá každý měsíc besedu u cimbálu, kde nesmím chybět, často a ráda si oblékám horňácký kroj, ráda tam fotím, miluji víno a samozřejmě muziku a tanec. V krúžku jsou každý rok tradiční hody, fašanková obchůzka, košt pálenek i vánoční beseda s koledami. V Praze působí několik cimbálových muzik, když se někde hraje a zpívá, chci tam být.

Dříve jste učila výtvarnou výchovu, v posledních letech se však již naplno věnujete pouze vlastní malbě. Je zájem o vaše díla především mezi sběrateli z vašeho rodného kraje?

Učila jsem Výtvarný obor na ZUŠ ve Veselí nad Moravou. Snová práce se šikovnými dětmi z regionu celého Veselska a Horňácka, ve skvělém kolektivu učitelů, kumštýřů ze Slovácka. Pak jsem za manželem odešla do Prahy. Máme tři, teď už velké, děti. Od mateřské dovolené se věnuji vlastní tvorbě a práci na volné noze. V kontaktu s dětmi z Moravy ale dál zůstávám spolupořádáním a lektorstvím na různých výtvarných táborech a malířských dílnách. Mí zákazníci jsou často lidé s kořeny na Moravě nebo z moravsko-slovenského pomezí, ale i ze Slovenska. Taky jsou to lidé z jiných koutů republiky i světa, často krajani, kteří mají vztah k muzice, tradicím, krajině u nás na moravském Slovácku díky tomu, že tam navštívili některý folklorní festival. Třeba ve Strážnici. Nebo slavnosti, především na mém milovaném Horňácku.

Vystavovala jste i v zahraničí, jak jsou vaše díla přijímána mimo místní a národní kontext?

Vystavovala jsem nejdál v mongolském Ulánbátaru právě pro ten kontext s tradicemi, podobnými motivy, které tamní umělci zpracovávají, jako já. Krajinu, kroje, koně… V Mongolsku jsou tyto tradice ctěny snad víc než u nás. Proto jsem si tu zem a jejich folklor zamilovala. Další mé výstavy, kromě Slovenska, byly v západních zemích díky českým domům, krajanským spolkům a vazbě emigrantů k české a moravské zemi a kultuře, například nedávno v Curychu nebo v Buenos Aires.

Kromě malby na plátno také příležitostně vytváříte malované oděvy a spolupracovala jste i na několika knihách. Co vám tyto další polohy vaší tvorby přináší, čím jsou pro vás zajímavé?

Každá nová práce je pro mě výzva a posun dál. Kromě obrazů na plátna maluji na textil, fasády v exteriérech, interiérech, na karoserie aut a i na nahá těla. Ilustrovala jsem několik knih, navrhla obaly na CD pro muziky a slovácké ženské i mužské sbory. Používám často stylizované ornamenty inspirované slováckými motivy, nebo motivy muzik, tanečníků, krajiny, místní, často mizející architektury. Má poslední díla jsou umístěna na nově vzniklé budově orloje, která imituje ten pražský, ve městě Cedar Rapids ve státě Iowa v USA, díky úžasné nabídce Českého a slovenského muzea a knihovny v Iowě a spolupráci s nadací Moravská krása z Břeclavi.

Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch?

Nemám ve své práci žádnou metu ani cíl. Největší můj úspěch je, že se má práce líbí lidem, dělá jim radost, připomíná jim domov a vzbuzuje v nich vzpomínky, cit a lásku k tomu nejpodstatnějšímu, k životu.

Jaké máte nejbližší plány do budoucna, na čem momentálně pracujete?

Letos na začátku února mě čeká výstava na krásném místě, je to na Strání, v obci na jihovýchodě Bílých Karpat na hranicích se Slovenskem. Mojí výstavou tam zahájí Fašankové dny. Vidět, slyšet a zažít fašanky (masopusty) na Uherskohradišťsku, Uherskobrodsku, Kyjovsku či Horňácku je velká síla. Energie, která se přenáší z generace na generaci. Na Strání je cítit obzvlášť. Bouchání šavlí o zem při tzv. Podšablovém tanci zní jako tlukot srdce. Co víc k tomu dodat.