Sochy Anny Hulačové přivezla na letošní Frieze portugalská galerie Pedro Cera.

Každoročně jsou během podzimu vyrostou v Londýnském Regent’s Parku dva stany pro umělecký veletrh Frieze. Jeden hostí expozice galerií současného umění a druhý, nazvaný Frieze Masters, prodejce děl již prověřených umělců a starožitností. Vzdáleny jsou od sebe přibližně patnáct minut chůze podzimně zbarvenou alejí, kolem Sculpture parku. Kurátorka tureckého původu Fatoş Üstek se letos ve výběru soch věnovala vzájemnému vlivu člověka a přírody. Je to ideální kulisa pro výjimečný zážitek z umění. 

Veletrh pravidelně reaguje na měnící se požadavky uměleckého světa i vystavujících, a to třeba i podobou, počtem a cenou výstavních míst. Dlouhodobě se například řešilo, že účast na takto exponovaném veletrhu je pro malé a začínající galerie prakticky nedostupná. Frieze proto přišel s novým druhem výstavních kojí a cenovou politkou – čím větší výstavní prostor, tím vyšší cena za metr čtvereční. Což znamená, že galerie, které si to mohou dovolit –  a s ohledem na snahu udržet si své místo v popředí galerijního trhu i musí – platí nejvyšší částky, zatímco těm menším se cena letos snížila. V sekci Focus například byla cena za metr čtvereční 276 liber, zatímco v roce 2021 to bylo 338 liber. 

Pohled do expozice galerie Victoria Miro.

Veletrh se naopak snaží získávat finance od sponzorů, a tak jako každý rok jim dát i specifický prostor k prezentaci. Již tradičně mezi ně patří především Deutsche Bank, která má vždy i lounge pro VIP a nebo firma LG. Ta představuje komerčně propojený projekt digitalizované kresby na svých obrazovkách, přičemž letos zvolila dílo umělce Suh Se OK, který na něm spolupracoval se svými dvěma syny. Jeden z nich, Do Ho Suh měl ve stejné době velkou výstavu v Tate Modern. 

Podobné odkazy na umělecký svět mimo veletrh šlo nalézt i v díle Lamya Gargash, umělkyně ze Spojených arabských emirátů, jejíž dílo bylo představeno v Abu Dhabi Art lounge. Prostor naplněný pruhy zlaté látky, které pomyslně vystupovaly z fotografií známých evropských interiérů muzeí a knihoven, stejně jako Spojených arabských emirátů, měly symbolizovat spirituální a kulturní propojení a společný, mezinárodní, dialog umělecké scény. Tento prostor se sice nacházel mimo výstavní sekci stejně jako jiné lounge, na rozdíl od nich byl však i přes výraznou přítomnost zlatých prvků evokující nedostupný luxus, otevřen všem návštěvníkům.

Lamya Gargash ze Spojených arabských emirátů ovládla prostor The Natural History Museum.

Samotný veletržní prostor byl jako vždy rozdělen pro lepší orientaci do několika oddílů. Ve stejné sekci jako prestižní galerie Gagosian, White Cube, Victoria Miro, Pace, David Zwirner nebo Hauser & Wirth se nacházela i kóje galerie Pedro Cera. Portugalská galerie z Lisabonu, s pobočkou ve španělském Madridu, se mezi nejslavnějšími galeriemi prezentovala výběrem jen několika děl umělců, které zastupuje. Bezpochyby nejdominantnější, a pro českého návštěvníka/sběratele okamžitě rozpoznatelná, byla socha od Anny Hulačové. Sousoší z betonu, s plochami z prokreslenými obrazci, včetně tváře ženy v šátku, propojující zemědělské náměty a lidovou tradici s mytologií nazvané Nymph and Meduse (2024) patří k charakteristickým příkladům tvorby oceňované české autorky. Galerie z Pyrenejského poloostrova pracuje s Hulačovou již od roku 2000 a spolupráce je, jak je vidět, úspěšná. Tak ji ostatně hodnotila i ředitelka lisabonské galerie, Markéta Stará Condeixa, která ačkoliv pochází původně z Prahy, žije již řadu let v Portugalsku.

To, že je Česko již etablované na mezinárodní kulturní mapě potvrzují kromě umělců a galeristů i zástupci umělecké komunity z řad sběratelů. Páteční vydání The Art Newspaper, které speciálně mapuje každý den londýnského veletrhu, přineslo celostránkový rozhovor s Petrem Pudilem, sběratelem a spoluzakladatelem Kunsthalle Praha, pod titulkem Collector’s Eye.  

The Godotte - zkamenělý kus pouště starý 300 000 let, ArtAncient London.

Stejné vydání hodnotilo i dosavadní prodeje děl a celkovou cenotvorbu. Zmiňuje například starožitníka Charlese Eda, který kresby ze skicáře francouzského umělce Alexandre–Louis Leloir rozvěsil zarámované jednotlivě, jako kolekci a nabídl v cenové hladině mezi 150 a 10 500 librami. Hned první den jich prodal přes dvacet a po dalších se zaprášilo hned následující den po otevření. 

Největší pozornost byla věnována impozantní lebce triceratopse staré 68 milionů let. Ta vítala návštěvníky hned při vstupu do stanu Frieze Masters a rozhodně nešla přehlédnout. Stejně jako červený puntík na její popisce, signalizující, že již našla nového majitele. To potvrdil i Salomon Aaron, ředitel galerie David Aaron, která ji nabízela. Za cenu 650 tisíc liber rozhodně nešlo o nejdražší z položek veletrhu. Jak Aaron uvedl, dinosauří fosilie jsou naprosto ikonickou záležitostí, přitom stále podhodnocenou ve srovnání s jinými „uměleckými kategoriemi“. Možná to je i tím, že trh ještě potřebuje čas, aby se srovnal s faktem, že se dinosauří kosti běžně prodávají mezi uměleckými díly. Lebka přitom nebyla jediným obdobným artefaktem, stejná galerie nabízela i kostru pravěké šavlozubé kočky, která byla také prakticky okamžitě prodaná. 

David Aaron Gallery přivezla a vystavila fosilní lebku triceratopse, která našla kupce za 650 tisíc liber.

Hned vedle se ke koupi nabízely další specifické přírodniny, nerosty a sraženiny. A to spolu s antickými bustami, například císaře Hadriana. Prodej položek za sedmimístné částky hlásila pouze galerie Hauser & Wirth přičemž nejdráže prodané dílo od Gabriele Münter, Der blaue Garten (Mein Gartentor) z roku 1909, stálo 3,1 milionu dolarů (přibližně, 2,25 milionů liber). Obrazy od René Magritta, Paula Klee a Marcela Duchampa se prodaly za ceny kolem milionu liber. Dařilo se ale třeba i White Cube s dílem od Antony Gormleyho. Nejdráže nabízené dílo veletrhu, Hercules as Gladiator od Rubense s cenou 7,5 milionů eur prezentované galerií Salomon Lilian, ale oficiálně kupce nenašlo.