Jak vnímáte současné umění a jeho vývoj v posledních desetiletích?

Vnímám, že za posledních třicet let se umělecká scéna u nás i v cizině hodně změnila. Zásadní podíl na tom má internet, sociální sítě a rychlé předávání informací. Současná umělecká scéna na to reaguje, čímž se sama proměňuje a stává se globální. Dnes tak není problém vědět, co dělá umělec na úplně opačné straně světa. Nejsme přitom schopni ani dohlédnout, co vše to mění a jakým způsobem to ovlivňuje naše vnímání. Už když jsem působila jako pedagožka na DAMU nebo na UMPRUM, uvědomovala jsem si, že to může mít negativní dopady v podobě přehlcenosti. Ale má to samozřejmě i své obrovské klady. 

Co tedy české umění odlišuje od ostatního světa? Co je pro něj typické?

Myslím, že vyloženě typické české umění neexistuje, i když v minulosti se to dalo odlišit. Například v porevoluční době nastalo určité mezičasí, kdy se svět vysloveně zajímal o to, co se děje v českém umění. Jak se otevřely najednou hranice, celá řada umělců, jako třeba Ján Mančuška nebo Jiří Kovanda se díky tomu dostali do světa.

Kdo z českých umělců tehdy ještě otevíral dveře do světa? 

Byl to například Theodor Pištěk... Je ale těžké vyjmenovat umělce, kteří tehdy hráli prim, protože jich bylo celkem dost. Tenkrát byla velká poptávka po umělcích z postkomunistických zemí a byla tu i určitá zvědavost na to, jak se oni dívají na svět.

Objekt Vojtěcha Míči, instalace Galerie ProLuka kurátorovaná Denisou Václavovou.
Foto: Markéta Černá

Jak se od té doby tedy proměnilo fungování trhu s uměním v Česku?

Nyní jsou hlavními hráči na trhu s uměním mecenáši, sběratelé, podporovatelé umění, galerie a potom i všichni ti, kteří se o české umění zajímají a kteří mají chuť do něj investovat či se jím obklopovat. Dříve to ale bylo jiné. V době našich studií, v 90. letech, se umělecký trh u nás teprve rodil, a i když jsme tehdy diskutovali o všem možném, nikdy jsme nemluvili o samotném trhu s uměním, a to ani umělci. Devadesátkoví umělci nepřemýšleli, že budou jednou prodávat svá díla a že se uměním budou živit. Zatímco dnešní mladí umělci už to berou jako úplně přirozenou součást uměleckého procesu. Vnímají, že tu je nějaký trh s uměním, na kterém se budou pohybovat a že se na něm musí i uživit. A v tomto se udála opravdu velká změna, která je ale přirozená a pozitivní. 

A co primární galerie, jak působí na českém trhu? 

Ideálně by to mělo být dobré partnerství s umělcem včetně celkového servisu pro začínající i etablované umělce.  To znamená pomoci mu vstoupit do uměleckého provozu, seznámit ho s ním, organizovat mu výstavy a vytvářet i další příležitosti pro jeho prezentaci. Galerie by měly umět nabídnout umělcům i možnost, jak vstoupit na zahraniční trh. A měla by to být promyšlená kurátorská práce nikoliv jen snaha prodat jejich obraz nebo sochu. Pro galerie by mělo být zásadní vybudovat si s umělcem dobrý vztah, protože teprve na základě nějakého vztahu mohou vznikat další projekty jako je reprezentace umělce v cizině nebo jeho zastupování na uměleckém trhu. Měl by to být tedy vztah, který obohacuje obě strany. 

Dělají primární galerie v Česku tuto práci pro české umělce dobře?

V zásadě ano, ale dělaly by ji určitě líp, kdyby měly k tomu lepší finanční podmínky. Všichni víme, že účast na zahraničních veletrzích je obrovsky nákladná a jen málokterá menší nebo začínající galerie na to dosáhne. 

Dílo Milana Caise na výstavě Umění pro FN Motol, kurátorka Denisa Václavová.
Foto: David Černý

Kteří výtvarní umělci na české scéně jsou nyní podle vás nejzajímavější? 

Čeští umělci a umělkyně to mají dnes docela složité, když chtějí prorazit za hranice. Navzdory tomu jich ale celá řada už prorazila a zaznamenává v zahraničí úspěchy. Jednou z nich je i nejčastěji zmiňovaná Eva Koťátková. Dále sem patří i celá řada mladých umělců z nastupující generace jako je Klára Hosnedlová, která měla nedávno velkou výstavu v Hamburger Bahnhof v Berlíně. Další z této generace je malířka Ester Knapová, která se také začíná prosazovat v zahraničí. 

Myslíte, že tito umělci, kteří mají dnes úspěch, budou mít přesah i do budoucnosti a budou je znát třeba i za sto let?

Myslím, že aby se tak stalo, musí tam být vždy mix určitých faktorů, o kterých se mluví nejen v souvislosti s uměleckými obory. Jedním z nich je, že jste v určité chvíli na správném místě. V případě výtvarných umělců hraje roli i to, zda se jich ujme zahraniční galerie, která se pak o ně dobře stará. Je to ale i otázka trendů a toho, co je na uměleckém trhu zrovna v kurzu nebo co zrovna pronikne na některé z veletrhů a stane se to zajímavým nákupním artiklem. A nakonec to je i otázka štěstí, když si vás všimne kurátor a vy se díky tomu dostanete na prestižní přehlídku nebo do galerie, a tím se vám dobře nastartuje kariéra.

Jaké atributy musí mít dílo a umělec, aby měl právě i ten přesah? 

Nechci na první dobrou říct, že to je kvalita, protože umění má speciální možnost propouštět různorodé pohledy na svět. Navíc mám pocit, že to je z poloviny o talentu a tvorbě a z poloviny o trendech. Docela často je to vidět na velkých přehlídkách, když se tam objeví specifická tendence, která se pak v malbě či v sochařství uplatňuje. A jednou z částí úspěchu tak je, když se umělci strefí do takovéto poptávky. Svou velkou roli hraje i neotřelost, originalita, autentičnost a pracovitost a taky organizační talent. Je totiž nutné, zvláště u větších projektů, aby umělec byl schopen svůj nápad také realizovat. 

Pohled do výstavy Sídliště kurátorované Denisou Václavovou.

Podle čeho si vybíráte umělce do svých výstav, instalací nebo projektů vy sama?

Hodně sleduji současnou mladou scénu, chodím na všechny výstavy klauzur a diplomových prací, do galerií a do různých institucí, kde mne zajímá svébytnost a příběh. Ráda s umělci mluvím o tom, proč tvoří a nad čím přemýšlejí. Teď v poslední době jsem třeba dělala výstavy Tereze Frindové nebo umělkyním sdružujícím se v Hilda Kolektiv. a vždy to bylo obohacující setkání s ženami, které vkládají do svých děl otázky. Ptají se po smyslu, po svojí roli ve společenství a v životě, a to je to, co mne zajímá nejvíce.

Něco obdobného jste musela zažívat i s Kamilou Ženatou...

Určitě. Teď s námi právě spolupracovala na výstavě pro Fakultní nemocnici Motol. Já jsem se s ní ale potkala už několikrát předtím. Měla jsem i tu čest být díky ní v projektu „Moje boty, tvoje boty“ v Praze v Kampusu Hybernská, což byla výstava, kterou tvořily matky se svými dcerami a Kamila mne a mé dcery k projektu přizvala. To, co mne ale právě u Kamily zajímá nejvíce je to, že jí nejde jenom o vystavování umění, jí jde o proces, o cestu k pochopení sebe sama, a o hledání odpovědí. To vše mne natolik oslovilo, že nyní s Kamilou připravujeme už další výstavu, která bude mít tři fáze, část bude pro Památník Terezín a část pro Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem. 

Nedávno jste vydala básnickou sbírku Odložit šaty. O čem je?

Je to sbírka básní v próze k jednadvaceti obrazům, které jsem intuitivně vybírala podle příběhů našeho rodu. Vyprávěla jsem o vesničce na hranicích s Ukrajinou, odkud pocházíme a také o každé z žen a o jejich cestě ke svobodě.  Básně v mé sbírce mají také jeden společný rys a tím jsou nejen emoce, ale i to, že tam vždy nějakým způsobem chyběli muži. Vyprávím v nich nejen o ženské síle a spolupráci, ale i o odvaze a obdivuhodné schopnosti udržet rodiny pohromadě. Sbírka je proto věnovaná mojí prababičce, babičce, mámě, sestře a mým dvěma dcerám.

Pohled do výstavy Planeta Hlava, kurátorka Denisa Václavová.

Jak vás to téma napadlo?

Vlastně to vzniklo náhodou. Do té doby jsem pracovala jen na knížkách, které se týkaly umění ve veřejném prostoru, se kterým jsem končila doktorát na UMPRUM. Byly to teoretické texty nebo texty k výstavám. Na podzim 2023 jsem ale dostala od básníka a spisovatele Milana Ohniska krásnou nabídku psát do literárního časopisu Tvar a mohla jsem si vybrat formu i obsah. To mne nadchlo, protože jsem byla přepracovaná z teoretických textů a najednou jsem mohla psát, a přitom být v blízkosti obrazů, které mne oslovují a vyprávět i příběh mých žen. Ve sbírce mám třeba obraz od Ester Knappové, Magdaleny Turzové, ale i od Davida Böhma či Jiřího Franty. Dále pak také od Huberta Švaříčka, Veroniky Zapletalové nebo Veroniky Holcové.