Letošní bienále výtvarného umění nese název Viva Arte Viva a šéfkurátorkou je francouzská historička umění Christine Marcel, která od roku 2000 kurátorsky vede Centre Pompidou v Paříži. Vedle národních pavilonů, můžeme v Giardini a Arsenale shlédnout jí kurátorovanou hlavní tematickou přehlídku rozdělenou do devíti kapitol.

Jak napovídá název výstavy, oslavováno zde má být umění... Projekt se ale věnuje spíše umělcům – umělecké praxi, otázkám, které si ve své tvorbě kladou i jejich životnímu stylu a to na pozadí současné politické situace plné společenských konfliktů, rasové nenávisti, ekologické hrozby atd.
 

Kresby Luboše Plného na Benátském bienále.

Jediným českým zástupcem a zároveň jedním ze stále nepočetné skupiny východoevropských umělců na hlavní přehlídce je Luboš Plný, jehož tvorba bývá řazena k art brut. Prezentován je zde sérií pro něj charakteristických kreseb. Ačkoliv se z hlediska obsahu autorovo zařazení k tématu Pavillion on Joys and Fears zdá jako přirozené, mohli bychom se ptát, proč je české umění prezentované na hlavní přehlídce opět z oblasti art brut (na předminulém bienále to byla Anna Zemánková).
 

Nejsledovanější událostí letošního bienále se však stala expozice Faust Anny Imhof v německém pavilonu, za niž umělkyně obdržela také hlavní cenu Golden Lion. Projekt, který autorka připravovala pro bienále spolu s kurátorkou a propagátorkou post-internetového umění Susanne Pfeiffer, rozvíjí prostorový i časový element; kombinuje prvky performance, instalace, zvuku, malířství a sochařství.
 

Scénář a choreografie performance, při níž skupina mladých lidí provádí akce v upraveném pavilonu přímo mezi návštěvníky, se obrací k aktuálně populárním společensko-sociálním otázkám, jako je problematika post-gender, individualizace, odlišnosti, vyjimečnosti a společenské stereotypy.

Spolu s autorčinou prezentací v Kunsthalle Basel (Angst, 2016), v Hamburger Bahnhof v Berlíně (Angst II, 2016) a v MoMA PS1 v New Yorku (Deal, 2015), učinila takto výstava Imhof (*1978) jednou z nejvíce proklamovaných umělců své generace. Přes kritiku národních pavilonů i přílišnou akcentovanou mediální pozornost k tomuto projektu, je tříhodinová performance jedinečným zážitkem nabourávajícím specifičnost uměleckých médií i oborů.
 

Mezi země s pavilonem mimo prostor bienále, které letos stojí za to navštívit, patří například Estonsko. V Palazzo Malipiero představuje tvorbu mladé a úspěšné Katji Novitskové žijící v Berlíně a v Amsterdamu. Autorčina tvorba vychází z imaginárního myšlení a z oblasti současné vizuální prezentace. Její instalace nese název If Only You Could See What I’ve Seen with Your Eyes a vztahuje se k radikální artikulaci role obrazu v současnosti.

Podobným motivem se ve své tvorbě zabývá například čínská umělkyně Guan Xiao, jejíž zábavný videoklip David je možné zhlédnout na hlavní přehlídce bienále. Obě umělkyně patří k výrazným představitelkám své generace (Novitskova *1984, Xiao *1983) a v poslední době se setkávají na řadě výstavách.
 

Pohled do výstavy Philip Guston and The Poets v Gallerii dell'Academia. 

K spřízněným akcím bienále patří například i výstava prací předního amerického malíře Philipa Gustona (*1913) v Gallerii dell’Accademia. Výstava předložila vývoj autora od 30. let až do jeho smrti v roce 1980. Návštěvníka uvedla důkladným porovnáním Gustonových raných děl s jeho inspirací italskými mistry rané renesance, ke kterým se vracel po celý svůj život. Dále pak Gustonova díla intepretuje na základě reflexe základních humanistických ideálů a paralely s literárním jazykem pěti básníků: britského autora D. H. Lawrence (1885–1930), irského W. B. Yeatse (1865–1939), amerického Wallace Stevense (Američan, 1879–1955), Itala Eugenia Montaleho (1896–1981) a britského básníka T. S. Eliota narozeného v USA (1888–1965). Výstava byla vítaným proložením jinak většinou multimediálních projektů.
 

Ettore Sottssase, Dialogo, Negozio Olivetti.

Z dalších projektů, které v Benátkách probíhají, jmenujme ještě alespoň výstavu užitého umění Dialogo v Negozio Olivetti. Tento projekt představuje selekci z autorské keramické tvorby slavného italského designera a architekta, jednoho ze zakladajících členů skupiny Memphis, Ettore Sottsasse z období 1957–1969. Mísy a nádoby jsou instalovány jako dialog (odtud název výstavy) s interiérem od architekta Carla Scarpy, který jej navrhl pro Adriana Olivettiho jako elegantní showroom pro jeho luxusní psací stroje.