Mezi sociálním uměním a magickým realismem

Vlasta Vostřebalová Fischerová

Vlasta Vostřebalová Fischerová (1898-1963), spolužačka dnes známé Milady Marešové, byla jednou z prvních umělkyň, kterým v roce 1918 v nově založeném Československu bylo umožněno studovat na vysoké umělecké škole. Poprvé společně vystavovaly v Topičově salonu roku 1925. Její dílo je považováno za jeden z nejosobitějších projevů sociálního umění 20. a 30. let.

K chystané výstavě autorky v Moravské galerii a některým hledaným dílům zde.

Vlasta Vostřebová Fischerová: Záhon na Letné / olej na plátně / 56 x 52 cm / sbírka Východočeské galerie v Pardubicích
Vlasta Vostřebová Fischerová: Záhon na Letné / 1926 / olej na plátně / 56 x 52 cm / sbírka Východočeské galerie v Pardubicích

 

Na pražské Akademii výtvarných umění prošla ateliéry Vojtěcha Hynaise a Jana Štursy. Dílu, které je považováno za jeden z nejosobitějších projevů sociálního umění 20. a 30. let, vévodí bravurní vlasové kresby z cyklů Typy z naší vesnice a Studie dětí z okolí Prahy (1927-29); dnes v majetku Galerie umění Karlovy Vary, Národní galerie v Praze a Galerie výtvarného umění v Chebu. Tužkové portréty sedřených žen, mužů a umolousaných dětí z periférie se vyznačují nečekanou deformitou a groteskními prvky, které mají kořeny v proudu německé Nové věcnosti, u umělců Otto Dixe nebo Georga Grosze. Skrze karikaturní, bizarní poetiku zachycovala syrovou realitu nenaplněných lidských osudů a tužeb.

Utrpení a lidské odcizení na jedné straně vyvažují harmonické olejomalby meditativních, lyrických krajin, které svou magičností upomínají i na oblíbeného umělce autorky Jana Zrzavého - například Záhon na Letné (1926) z Východočeské galerie v Pardubicích, Třešňovka nad ZOO v Tróji (asi 1932) z Galerie umění Karlovy Vary nebo Kůň od cirkusu (1932) ze zaniklé Galerie Sdruženého klubu pracujících v Boskovicích; a na straně druhé rozvíjejí znovu tentýž smutek a odcizení ve snové, tíživě zasmušilé podobě - malba Melancholie (kolem 1925) z Národní galerie v Praze.

Vlasta Vostřebová Fischerová: Vdovec / 1922 / olej na plátně / 53 x 38 cm / sbírka Galerie výtvarného umění v Chebu
Vlasta Vostřebová Fischerová: Vdovec / 1922 / olej na plátně / 53 x 38 cm / sbírka Galerie výtvarného umění v Chebu

 

Za svého života umělkyně své dílo vystavovala pouze třikrát. Poprvé v Topičově salonu v roce 1925 se spolužačkou, umělkyní Miladou Marešovou a podruhé během června a prosince roku 1934 samostatně v Městské knihovně na pražském Mariánském náměstí. Recenze dobového tisku (Prager Presse, Prager Tagblatt, České slovo, Samostatnost, Tribuna, Národní listy, Národní politika) o výstavních událostech Vostřebalové Fischerové referovaly poměrně pozitivně, avšak originalita magických olejomaleb a zvláště vlasových kreseb s groteskními motivy pro svou jinakost zůstala nepochopena; místy s peprným komentářem: „Kreslí děvčátka s očima přezrálých samiček a s ústy půlměsícovitě říznutými, a její kresby mají jistou úspornost a čistotu výrazu, což je činí přijatelnými.“ Ženská těla v aktu (malby Ženy v lázních, kolem roku 1925, dnes v majetku jsou GVU v Chebu) „vybraná k závodům o korunu ohyzdnosti, vykoupaná v okru,“ psal třeba kritik a grafik Josef Richard Marek v roce 1925.

Příčinou sporých veřejných prezentací autorky byl dílem její osobní život, péče o jejího syna, později jazykovědce, Jana Otokara Fischera (1923-1992) a dílem vědomá koncentrace na solitérní tvorbu nezatíženou “módami” panujícími mezi umělci sdruženými uměleckými spolky. “Módy by se neměly plést do kumštu. To také zaviňovali různé ty diskuse a teoretici. Přijdou módy a mladí začnou něco imitovat, jako by sami neviděli svýma očima! [...] Člověk buď dělá, nebo se prosazuje, to bylo vždycky dvojí zaměření. Bylo by potřeba po kavárnách teoretizovat a dělat si reklamu, ale, pak zas by nebyl čas na práci. Na tu kavárnu jsem často ani neměla a čas těžko hledala; pak ještě komplikace sama s dítětem,” glosovala svou situaci autorka v pozdějším rozhovoru.

Z obávané židovské klatby nad synem Janem Otokarem se umělkyně v březnu 1939 uchýlila k tvůrčímu odmlčení. Poslední kresbou Vlastní podobizna (dnes v soukromé sbírce), s očima hlubokého smutku s předzvěstí válečných hrůz, své dílo uzavřela na několik let. Vlastně až do své smrti v roce 1963 setrvala víceméně v ústraní pražského domu, který si ve 30. letech nechala postavit podle vlastního architektonického návrhu. 

Po válce Vlasta Vostřebalová Fischerová sice zamýšlela znovu navázat na sociální portréty z druhé poloviny 20. let, poměry kolem oficiálního umění socialistického realismu ji však znechutily. „Po [roce] 1945, když člověk byl nucen k tématice na požádání, bez přípravy, bez pořádných psychologických studií, nestálo to za nic. Byla to velmi ošklivá praxe!,“ poznačila si ve svých poznámkách.

Výstava autorky v Galerii Sdruženého klubu pracujících v Boskovicích (1988)
Výstava autorky v Galerii Sdruženého klubu pracujících v Boskovicích (1988)

 

Retrospektivně je tvorba Vostřebalové Fischerové připomenuta několika výstavami až po její smrti, zvláště během 70. a 80. let. Tehdy její syn využil svých univerzitních konexí k veřejné propagaci a zhodnocení díla své matky. Právě skrze jeho usilovnou péči o její umělecký odkaz se uskutečnily posmrtné veřejné přehlídky v tuzemsku, ale i v zahraničí - v roce 1968 v Club der Kulturschaffenden Johannes R. Becher v Berlíně, nebo později v letech 1979 a 1980 v rámci týdne československé kultury ve Francii. S tuzemskými výstavami uspořádanými např. Galerií umění Karlovy Vary (1979), Galerií výtvarného umění v Chebu (1980), Východočeskou galerií v Pardubicích (1983), Alšovou jihočeskou galerií (1986) nebo dnes zaniklou Galerií Sdruženého klubu pracujících v Boskovicích (1988), jsou také spojeny první nákupy děl autorky do sbírek těchto kulturních institucí.

Po smrti syna se dílo autorky z veřejného podvědomí a výstavních realizací pomalu vytrácí. K určitému znovu zapomenutí svébytné tvorby autorky též přispěla absence reprezentativní monografie. Knižní publikaci svým rukopisem plánoval už v 80. letech historik umění Jan Baleka, během jeho emigrace se však text ztratil.


Související články

Investiční fondy loni utratily za umělecká díla desítky milionů

Investiční fondy loni utratily za umělecká díla desítky milionů

Umění jako investiční aktivum

Ceny kvalitního umění pokračovaly i loni v růstu. V posledních deseti letech dokázaly porazit i inflaci. Investiční fondy, které zhodnocují peníze investorů nákupem a prodejem umění, díky loňským prodejům dosáhly u některých děl zhodnocení v desítkác...

29. února 2024
Dvacet let s Kupkou: z 5 až přes 200 milionů

Dvacet let s Kupkou: z 5 až přes 200 milionů

Top 10 Františka Kupky

V loňském roce uplynulo dvacet let od chvíle, kdy byly na českých aukcích poprvé draženy obrazy Františka Kupky. Nebyl to ale tehdy zrovna zářný úspěch. Obraz Ocel pije se s cenou 5,2 milionu korun sice stal nejdražším dílem roku 2003, původní očekáv...

23. ledna 2024
Po rekordních letech spadl obrat aukcí o 15 procent

Po rekordních letech spadl obrat aukcí o 15 procent

Trh s uměním v roce 2023

O čtvrt miliardy korun se proti roku 2022 propadl celkový obrat sálových aukcí. Podle předběžných odhadů stála v roce 2023 vydražená díla a artefakty dohromady 1,4 miliardy korun. Nejvíce byl cenový pokles znát u deseti nejdražších obrazů. Aukční sín...

20. prosince 2023
Zobrazit všechny

Další články


<