K chystané výstavě autorky v Moravské galerii a některým hledaným dílům zde.

Vlasta Vostřebová Fischerová: Záhon na Letné / 1926 / olej na plátně / 56 x 52 cm / sbírka Východočeské galerie v Pardubicích

Na pražské Akademii výtvarných umění prošla ateliéry Vojtěcha Hynaise a Jana Štursy. Dílu, které je považováno za jeden z nejosobitějších projevů sociálního umění 20. a 30. let, vévodí bravurní vlasové kresby z cyklů Typy z naší vesnice a Studie dětí z okolí Prahy (1927-29); dnes v majetku Galerie umění Karlovy Vary, Národní galerie v Praze a Galerie výtvarného umění v Chebu. Tužkové portréty sedřených žen, mužů a umolousaných dětí z periférie se vyznačují nečekanou deformitou a groteskními prvky, které mají kořeny v proudu německé Nové věcnosti, u umělců Otto Dixe nebo Georga Grosze. Skrze karikaturní, bizarní poetiku zachycovala syrovou realitu nenaplněných lidských osudů a tužeb.

Utrpení a lidské odcizení na jedné straně vyvažují harmonické olejomalby meditativních, lyrických krajin, které svou magičností upomínají i na oblíbeného umělce autorky Jana Zrzavého - například Záhon na Letné (1926) z Východočeské galerie v Pardubicích, Třešňovka nad ZOO v Tróji (asi 1932) z Galerie umění Karlovy Vary nebo Kůň od cirkusu (1932) ze zaniklé Galerie Sdruženého klubu pracujících v Boskovicích; a na straně druhé rozvíjejí znovu tentýž smutek a odcizení ve snové, tíživě zasmušilé podobě - malba Melancholie (kolem 1925) z Národní galerie v Praze.

Vlasta Vostřebová Fischerová: Vdovec / 1922 / olej na plátně / 53 x 38 cm / sbírka Galerie výtvarného umění v Chebu

Za svého života umělkyně své dílo vystavovala pouze třikrát. Poprvé v Topičově salonu v roce 1925 se spolužačkou, umělkyní Miladou Marešovou a podruhé během června a prosince roku 1934 samostatně v Městské knihovně na pražském Mariánském náměstí. Recenze dobového tisku (Prager Presse, Prager Tagblatt, České slovo, Samostatnost, Tribuna, Národní listy, Národní politika) o výstavních událostech Vostřebalové Fischerové referovaly poměrně pozitivně, avšak originalita magických olejomaleb a zvláště vlasových kreseb s groteskními motivy pro svou jinakost zůstala nepochopena; místy s peprným komentářem: „Kreslí děvčátka s očima přezrálých samiček a s ústy půlměsícovitě říznutými, a její kresby mají jistou úspornost a čistotu výrazu, což je činí přijatelnými.“ Ženská těla v aktu (malby Ženy v lázních, kolem roku 1925, dnes v majetku jsou GVU v Chebu) „vybraná k závodům o korunu ohyzdnosti, vykoupaná v okru,“ psal třeba kritik a grafik Josef Richard Marek v roce 1925.

Příčinou sporých veřejných prezentací autorky byl dílem její osobní život, péče o jejího syna, později jazykovědce, Jana Otokara Fischera (1923-1992) a dílem vědomá koncentrace na solitérní tvorbu nezatíženou “módami” panujícími mezi umělci sdruženými uměleckými spolky. “Módy by se neměly plést do kumštu. To také zaviňovali různé ty diskuse a teoretici. Přijdou módy a mladí začnou něco imitovat, jako by sami neviděli svýma očima! [...] Člověk buď dělá, nebo se prosazuje, to bylo vždycky dvojí zaměření. Bylo by potřeba po kavárnách teoretizovat a dělat si reklamu, ale, pak zas by nebyl čas na práci. Na tu kavárnu jsem často ani neměla a čas těžko hledala; pak ještě komplikace sama s dítětem,” glosovala svou situaci autorka v pozdějším rozhovoru.

Z obávané židovské klatby nad synem Janem Otokarem se umělkyně v březnu 1939 uchýlila k tvůrčímu odmlčení. Poslední kresbou Vlastní podobizna (dnes v soukromé sbírce), s očima hlubokého smutku s předzvěstí válečných hrůz, své dílo uzavřela na několik let. Vlastně až do své smrti v roce 1963 setrvala víceméně v ústraní pražského domu, který si ve 30. letech nechala postavit podle vlastního architektonického návrhu. 

Po válce Vlasta Vostřebalová Fischerová sice zamýšlela znovu navázat na sociální portréty z druhé poloviny 20. let, poměry kolem oficiálního umění socialistického realismu ji však znechutily. „Po [roce] 1945, když člověk byl nucen k tématice na požádání, bez přípravy, bez pořádných psychologických studií, nestálo to za nic. Byla to velmi ošklivá praxe!,“ poznačila si ve svých poznámkách.

Výstava autorky v Galerii Sdruženého klubu pracujících v Boskovicích (1988)

Retrospektivně je tvorba Vostřebalové Fischerové připomenuta několika výstavami až po její smrti, zvláště během 70. a 80. let. Tehdy její syn využil svých univerzitních konexí k veřejné propagaci a zhodnocení díla své matky. Právě skrze jeho usilovnou péči o její umělecký odkaz se uskutečnily posmrtné veřejné přehlídky v tuzemsku, ale i v zahraničí - v roce 1968 v Club der Kulturschaffenden Johannes R. Becher v Berlíně, nebo později v letech 1979 a 1980 v rámci týdne československé kultury ve Francii. S tuzemskými výstavami uspořádanými např. Galerií umění Karlovy Vary (1979), Galerií výtvarného umění v Chebu (1980), Východočeskou galerií v Pardubicích (1983), Alšovou jihočeskou galerií (1986) nebo dnes zaniklou Galerií Sdruženého klubu pracujících v Boskovicích (1988), jsou také spojeny první nákupy děl autorky do sbírek těchto kulturních institucí.

Po smrti syna se dílo autorky z veřejného podvědomí a výstavních realizací pomalu vytrácí. K určitému znovu zapomenutí svébytné tvorby autorky též přispěla absence reprezentativní monografie. Knižní publikaci svým rukopisem plánoval už v 80. letech historik umění Jan Baleka, během jeho emigrace se však text ztratil.