Současní odborníci na umělecký odkaz novoměstského rodáka Vincence Makovského (1900 – 1966) se shodují, že pokud by zůstal věrný svým sochařským experimentům z meziválečných let, dostál by titulu jedné z nejvýraznějších osobností nejen české, ale i evropské moderny.

Shrnutí reakcí na výstavu spolku Mánes, která se konala v říjnu a listopadu 1934. Vincenc Makovský na ní představil několik svých realizací, které vzbudily rozporuplné reakce. Zdroj: Volné směry 1935/36

Figuralista Makovský se ve svých plastikách dopracoval až na pomezí abstrakce, v níž jednotlivé objemy lidského těla zbavil popisnosti a nahradil ji až monumentální hmotou, bez ohledu na reálné rozměry samotné sochy. Experimentoval se sádrou, kamenem, bronzem i asamblážovými materiály typu tkanin, papírů či vosků, své představy formoval jak do trojrozměrných objektů, tak do vysokých nebo nízkých reliéfů. K takto radikálnímu přístupu, který jeho podporovatelé označovali za “tvůrčí úsilí o novou techniku” a odpůrci za “nechutný reliéf” či “nejpotvornější věc” (1934), došel Makovský postupně přes malířský a především sochařský ateliér na pražské Akademii.

Tam se jej ujal profesor Jan Štursa. Za absolventskou práci obdržel stipendium do Paříže, které se z původního jednoletého pobytu protáhlo na čtyři roky.  Ve Francii mu o teorii přednášel František Kupka, zapsal se do proslulé sochařské školy Académie de la Grande Chaumière mistra Antoina Bourdella (veden jako Vicenç Makowsky), přátelil se s krajankami sochařkami Hanou Wichterlovou a Mary Duras. Pařížské zážitky hlavně skicoval a promýšlel, do hmoty je vtiskával až během prázdninových návratů domů na Vysočinu. Jako čerstvý třicátník se usadil nejdříve v Brně, odkud začal stále hlasitěji promlouvat do provozu výtvarných avantgard v Praze.

Pohled do výstavy Poesie 1932, konané v Mánesu. Opuková plastika Hlava - přilba od Vincence Makovského vlevo. Zdroj: Projekt Josef Sudek a fotografická dokumentace uměleckých děl, www.sudekprojekt.cz

Důležitými mezníky v Makovského rané kariéře byly vstup do spolku Mánes (1931), zastoupení na přelomové výstavě Poesie (1932) a spoluúčast na první výstavě Surrealistické skupiny (1935), na níž se představil pěti plastikami s cenovým rozpětím od dvanácti do osmnácti tisíc korun československých. Právě tato perioda raných třicátých let, poválečnou optikou opomíjená až zavrhovaná, je dnes považována za autorovu nejsilnější a nejautentičtější. S názorem expertů by jistě rádi souhlasili i sběratelé, nicméně nabídka na dražebním trhu byla až doposud mizivá.

Vincenc Makovský: Milenci, 1930,
bronz, 42 cm,
1. Art Consulting CZ 4. 10. 2009   
konečná cena: 100 300 Kč (vč. 18% provize)

Ojediněle se naskytla některá z Makovského známých Hlav za částky kolem šedesáti tisíc korun (např. European Arts, 2022) nebo kubizující Milenci za sto tisíc korun (1. Art Consulting, 2009). Nad dvěma položkami z nadcházející nedělní aukce u pražské společnosti Adolf Loos Apartment and Gallery by tak měli zbystřit všichni zájemci o českou sochařskou modernu. Oba nabízené bronzy mají našlápnuto k autorským rekordům. Nepochybně k českým a s trochou příhozové snahy ze strany kupujících i k tomu světovému.

Vincenc Makovský: Ležící, 1929-30,
bronz, měděný plech, železná kramle, 94,5 x 94,5 x 31(v) cm,
Adolf Loos Apartment and Gallery 13. 4. 2025
vyvolávací cena: 690 000 Kč (+ 21% provize)

Vyvolávací cena plastik Schoulená a Ležící se vůbec poprvé v aukčních záznamech přehoupla přes sto tisíc korun a již první úspěšné podání u metr vysokého reliéfu by znamenalo nový tuzemský dražební rekord za Makovského dílo. Aukční síň nacenila Ležící na startovních 690 tisíc korun, tedy téměř 835 tisíc korun včetně provize, což je skoro trojnásobek momentálně platného maxima za sochařovu pamětní Bustu Tomáše Garrigua Masaryka (310 tisíc korun u Arthouse Hejtmánek, 2019 ). Původní materiálově komponovaná plastika je datovaná do přelomu dvacátých a třicátých let a dnes se opukový originál s měděnou plechovou hranou a vetknutou železnou kramlí nachází v Národní galerii v Praze, pod názvem Ležící žena.

Pohled do výstavy spolku Mánes v roce 1937. Reliéf Ležící žena (opuka) od Vincence Makovského uprostřed. Zdroj: Projekt Josef Sudek a fotografická dokumentace uměleckých děl, www.sudekprojekt.cz

V jednom z nejčastěji citovaných Makovského děl se snoubí solitérně tvarované fragmenty těla s dramatickým účinkem hebkého kamene a surového kovu. Reliéfu předcházela kresebná skica Kompozice, patrně ještě z pařížského pobytu, a dnes existuje neupřesněný počet bronzových odlitků. Literatura zmiňuje například jeden exemplář v Moravské galerii Brno (97x100 cm), jiná Ležící žena z přesně číslované posmrtné série (č. 3) se stala překvapivým hitem známé londýnské aukce sbírky manželů Hascoeových před čtrnácti lety (94x102 cm). Aktuálně předkládanou položku doprovází informace o původu plastiky z rakouské sbírky a uvedení Ležící ve výstavním katalogu sbírky česko-švédského podnikatele a sběratele Milana Heidenreicha z roku 1991 (Liegende, 97x100 cm).  

Vincenc Makovský: Schoulená, 1932,
bronz, 49,5 x 57 x 24 cm,
Adolf Loos Apartment and Gallery 13. 4. 2025   
vyvolávací cena: 150 000 Kč (+ 21% provize)

Přibližně poloviční bronz Schoulená pochází patrně z téže rakouské kolekce, byť doprovodná fotografie v publikaci k pasovské výstavě zachycuje sádrový model o výšce 47 cm. Výrazně obrysový ženský akt má také svůj kamenný originál, tentokrát z prachatického dioritu a dnes je součástí brněnské Moravské galerie (v. 77 cm). Půlmetrové bronzové odlitky se pod různými názvy (Skloněný akt) nacházejí i v menších muzeích a galeriích (např. Horácká galerie v Novém Městě na Moravě). Zájemci o koupi Schoulené z roku 1932 by si v neděli u Adolf Loos Apartment and Gallery měli připravit minimálně 181 tisíc korun. 

Vincenc Makovský: Busta T. G. Masaryka, 1930-39, 
bronz, mramor, 42 (v) cm,
Arthouse Hejtmánek 6. 6. 2019
konečná cena: 310 000 Kč (vč. 24% provize)

Druhou polovinu třicátých let strávil Vincenc Makovský postupným opouštěním fantazijních forem ve prospěch novoklasicistní portrétní tvorby. Podle pozdějších tendenčních biografů zavrhl “surrealistickou manýru” po iniciační cestě do Moskvy a tehdejšího Leningradu v roce 1935, nicméně ke změně sochařského uvažování jej nasměrovaly i jiné, pragmatičtější okolnosti. Potřeboval se kariérně, společensky i finančně usadit a získat přístup k oficiálnějším zakázkám. Za spolupráci na výzdobě uvítací slavobrány pro pražskou návštěvu rumunského krále Carola II. byl následně vyloučen ze Skupiny surrealistů (1938), spolu s architektem Jaroslavem Fragnerem soutěžil o velkorysý památník prezidenta Osvoboditele (1937–38).

Pompézní realizaci v podobě nového náměstí mělo být vyčleněno severní předpolí Pražského hradu, těsně přiléhající k barokní Jízdárně. Projekt sice u poroty uspěl, ale zůstalo jen u plánů a modelů, takže historická zástavba do dnešní ulice Jelení zůstala nedotčena. Z přípravných studií k výzdobě pomníku Makovský vytěžil solitérní busty prezidenta Masaryka nebo plastiky čtyř myslitelů (Platón, Aristoteles, Pascal, mistr Jan Hus), jejichž varianty se čas od čas objevují i na veřejném trhu. V roce 1939 si jej ke spolupráci povolal Baťovský koncern ve Zlíně, aby pomohl se založením sochařského ateliéru na nově vznikající Škole umění, ve válečných letech jediného vyššího vzdělání uměleckého směru v Československu.

Vincenc Makovský: Návrh stroje, 1. pol. 40. let 20. stol.,
sádra, 24 (v) cm,
Aukční dům Sýpka 25. 5. 2014
konečná cena: 43 200 Kč (vč. 20% provize)

Vincenc Makovský se pustil nejdříve do volných konstruktivistických soch, které jej inspirovaly k otevřenějšímu náhledu na estetiku techniky. Pod hlavičkou Oboru tvarování strojů a nástrojů, předchůdce celého segmentu průmyslového designu, dobově titulovaného jako „hmotná technická kultura“ či “průmyslové výtvarnictví”, vylepšil podobu například radiální vrtačky VR 8 (1940) nebo revolverového soustruhu MAS R 50 (1942).

Vincenc Makovský: Soubor pák revolverového soustruhu MAS 50 (1940), Škola umění Zlín. Dnes součástí stálé expozice Zlínský průmyslový design. Zdroj: Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně

Do sériové výroby se Makovského prototypy neprosadily, takže obrátil svou energii k navrhování drobnějšího stolního či interiérového vybavení, například váz či hraček. Krátce po skončení druhé světové války ještě stihl pro téměř domovský Zlín vymyslet i dnes oceňovanou sochu Partyzána, posmutnělého civilního hrdiny, vzdávající květinový hold svým padlým spolubojovníkům. Nový život začal Makovský v Brně, kde od roku 1947 zastával pozici vedoucího ateliéru architektonického sochařství a modelování na VUT. O pět let později dosáhl na profesuru na pražské Akademii.

Vincenc Makovský: Mramorová váza I, kolem 1943,
mramor, 23 (v) cm,
Arthouse Hejtmánek 7. 7. 2020
konečná cena: 43 400 Kč (vč. 24% provize)

V těchto poválečných dekádách se již plně podřídil režimnímu proudu, jenž vyznával sociálně realistickou formu a ideologicky podmíněný obsah. Z osobní iniciativy vznikla například podobizna Klementa Gottwalda (1950–52), naopak státní zakázka světového významu namotivovala Makovského k vytvoření sousoší Atomový věk, objednaného pro Československý pavilon na bruselském Expu v roce 1958. Po skončení přehlídky byla alegorická kompozice s energetickým kotoučem mezi personifikacemi zemědělství a vědy a techniky osazena pod neutrálnějším názvem Nový věk před hlavní vstup na brněnské Výstaviště.

Při modelování busty prezidenta Klementa Gottwalda na Pražském hradě. Zdroj: Jiří Hlušička: Vincenc Makovský. K umělcovým nedožitým 80. narozeninám, Uherské Hradiště 1980

V 70. letech se menší bronzový odlitek ocitl u Pragerovy budovy Národního shromáždění na Václavském náměstí v Praze. K umírněnějším realizacím patří například pomník Jana Amose Komenského v Uherském Brodě (další v Naardenu, 1956) nebo zajímavá reliéfní výzdoba budovy úpravny vody v Podhradí na Opavsku (1961– 64). Vincenc Makovský zemřel v roce 1966. 

Vincenc Makovský na zahraniční aukci

Vincenc Makovský: Ležící žena, 1929-30 (odlitek pozdější č. 3), 
bronz, 27 x 94 x 102 cm,
Sotheby's London 13. 6. 2011
konečná cena: 9 375 GBP (vč. provize)

Jako progresivního avantgardistu, držícího tempo s evropskými trendy počátku 30. let, představil sochaře Makovského i londýnský aukční dům Sotheby's v rámci dnes již legendárního pozůstalostního rozprodeje sbírky manželů Hascoeových před čtrnácti lety. Američtí sběratelé se spontánně nadchli pro českou ranou i meziválečnou modernu včetně neobvykle reprezentativního zastoupení plastik. Do dražby byla vybrána pětice Makovského bronzů z posmrtné odlitkové série, již měli pod patronací dědicové a Národní galerie v Praze. Téměř metrová Ležící žena (Reclining Woman) s plechovou vsadkou a železnou skobou zůstala s konečnou cenou téměř devět a půl tisíce liber mírně za očekáváním (přibližně 257 tisíc korun dle tehdejšího kurzu), byť i taková částka musela ohromit jinak mnohem skromnější české aukční prostředí.

Vincenc Makovský: Dívčí sen, 1932 (pozdější odlitek č. 4), 
bronz, 99 x 60 x 69 cm,
Sotheby's London 13. 6. 2011
konečná cena: 46 850 GBP (vč. provize)

O mnoho lépe se zadařilo možná nejznámější autorově plastice Dívčí sen (Dream of a Girl). Položka začínala s obdobným prodejním odhadem mezi 15 až 20 tisíci librami, ale finálních bezmála 47 tisíc liber muselo překvapit i pořadatele. Po započtení provize se ustanovil momentálně stále platný Makovského autorský rekord, s hodnotou téměř 1,3 milionu korun (o proslulé aukci sbírky manželů Hascoeových více zde).