Dle dostupných informací provedl Jan Preisler dvě formátově podobné varianty Pohádky. Verzi s rusovlasou princeznou zakoupila v roce 1965 z privátní sbírky Galerie výtvarného umění v Ostravě, tentýž námět s černovláskou zůstal v rodině prvorepublikového architekta Jiřího Kodla. Ten vedle toho vlastnil ještě menší variantu téhož námětu (45 x 36 cm), jež je v současné době nezvěstná, a několik dalších důležitých Preislerových olejů. K oběma Pohádkám se dochovalo také množství olejových, pastelových a uhlových skic, z nichž nejvýznamnější jsou součástí předních předních institucionálních sbírek, jako jsou Sbírka Pražského hradu, Národní galerie v Praze či Severočeské galerie v Litoměřicích.

Jan Preisler: Pohádka, 1904,
olej na plátně, 105 x 85 cm,
soukromá sbírka

Poněkud problematické je časové zařazení. Postura dívek formálně vychází ze série děl završených triptychem Jaro (1900), respektive jeho pravou částí, kdy ženská postava s dlouhými rukávy spočívá pravou ruku v klíně a levou se dotýká travnaté meze, na níž sedí. Nicméně jediná datová, černovlasá princezna vznikla prokazatelně až v roce 1904. Druhá verze se zrzkou se v literatuře uvádí časnější a bývá datována do let 1901–02. Dává se rovněž do souvislostí s hudební produkcí konce 19. století, a to zejména se scénickou hudbou Pohádka od Josefa Suka a Pohádkovou suitou G dur Otakara Ostrčila.

Měla by tedy pocházet z doby ještě před Preislerovou studijní cestou po Itálii, kterou podnikl s Antonínem Hudečkem v první půli roku 1902. Přitom kompozice obou verzí, stejně jako v případě dražené Dívky v modrém, již intenzivně pracuje se zasazením ženské figury do architektonického rámce, který připomene rozviliny Herculanea, Konstantinovu baziliku či jiná antická místa, jež oba malíři navštívili. Preisler byl melancholickou atmosférou ruin nadšen a není bez zajímavosti, že se o své zážitky v korespondenci dělí právě s architektem Janem Kotěrou, pro jehož Peterkův dům na Václavském náměstí krátce před tím maloval zmiňovaný trojdílný monumentální obraz Jaro. 

Sbírka byla v době nacistické okupace částečně zachráněna převodem do majetku "smíšených rodin", částečně ukryta a částečně zkonfiskována okupačními úřady. Po válce byl nalezen a vrácen jen zlomek zkonfiskovaných obrazů, podnik byl v roce 1948 samozřejmě znárodněn.