„Ještě nedávno jsem tvrdil, že starožitnost může být nábytek do druhé světové války. Co bylo dál, už valný smysl nemá, protože kvalita i materiály se výrazně zhoršily. Dnes musím přiznat, že to vnímám jinak, už proto, že retro styl začíná být trendy a zejména u mladších lidí je oblíbený,“ říká David Fiala, který restauruje nábytek od devadesátých let.

Mladá generace již podle něj necítí averzi k uniformitě totality, protože ji nezažila. Ve starších lidech zase „dobový“ nábytek vyvolává určitou nostalgii, vzpomínky na dětství. A to, k čemu lidé cítí nostalgii, se podle Davida Fialy už dá označit za starožitnost. Od návštěvníků výstavy prý často slýchá: „To jsme měli doma!“

Veškerý nábytek, který Ateliér Fiala během téměř dvouleté přípravy na výstavu sehnal, je kompletně zrestaurovaný a díky svému staronovému vzhledu vypadá autenticky. Jednotlivé exponáty jsou podle zkušeného restaurátora důkazem toho, že i za totality, kdy bylo vše prozápadní zapovězeno, si architekti dokázali prosadit i velmi originální designy.

Od Bruselu až po tuhou normalizaci

Expozice kopíruje jednotlivé dekády. Duch doby dokresluje televizor jednak z padesátých, jednak ze sedmdesátých let nebo gramorádio ze šedesátých let. Jak říká David Fiala, ty nejzajímavější kusy pocházejí z šedesátých let, neboť nástup normalizace se postupně neblaze projevil i u produkce nábytku.

„Po válce došlo k rozmachu. Žilo se moderněji, rychleji, světověji. A to i u nás, přestože jsme byli součástí východního bloku. V šedesátých letech se navíc prosadily nové materiály jako plast, umakart a sklolaminát. Ty umožnily nové tvary a způsoby zpracování. Velký vliv na celou dekádu mělo Expo 1958 v Bruselu, kde byl český stánek velmi úspěšný. Stylu interiérového nábytku, který tam byl vystavován, se začalo říkat Brusel,“ připomíná Fiala.

Proto také považuje za nejzajímavější kusy nábytku ty z šedesátých let, byť například populární dělicí stěna z Dřevopodniku Holešov se vyráběla i dál. Uvolněnost této dekády dokládají například komody od architekta Jiřího Jiroutka, černobílé nebo černorůžové, s plastovými zásuvkami v dřevěné konstrukci.

Po roce 1970, tedy s nástupem normalizace, se progresivní trend nastolený po výstavě Expo, vytratil. Začala uniformní doba. Vše s puncem Západu bylo zakázáno a designové tvary neprošly cenzurou. Architekti tedy již neměli tolik příležitostí prosadit své vize. Dřevo začala postupně nahrazovat dřevotříska a nabídka se zužovala.

Trh ještě neurčil ceny

Přesto se dají mezi exponáty najít pozoruhodné kousky i z této doby. A protože je výstava prodejní, mohou si návštěvníci vybraný zrenovovaný kus nábytku pořídit domů a jako retro doplněk jej začlenit do svého interiéru.

„Protože jsme s touto výstavou průkopníky, nejsou ještě tržně určeny ceny. My jsme se je snažili nastavit tak, aby byly pro zájemce přijatelné. Po někoho jsou dokonce až překvapivě nízké. Například plně zrestaurované křesílko je možné zakoupit za šest tisíc korun, což je při jeho kvalitě a při cenách současné produkce velmi zajímavé,“ uzavírá Fiala.

K výstavě ve Chvalské tvrzi také zde.