Paul Cézanne: Vnitřek lesa (Sous-bois), 1882-84,
akvarel a tužka na papíře, 48,6 x 32 cm,
konečná cena: 304 800 USD (vč. poplatků)
Sotheby´s New York 16. 5. 2023

 V úterý 16. května bylo v manhattanském sídle americké pobočky Sotheby's  ke koupi dvaapadesát položek. Mezi nimi i středně velké plátno Pobřežní krajina (Paysage de bord de mer) s katalogovým odhadem přes 1 milion dolarů a kresba Paridův soud (Le Jugement de Pâris) za průměrnou cenu 400 tisíc dolarů, obě díla od Pierra-Augusta Renoira. Dále Cézannova akvarelová skica Vnitřek lesa (Sous-bois, odhadní cena 250 až 350 tisíc dolarů) a více něž půlmetrové Zátiší s čínskými pivoňkami a mandolínou (Nature morte avec pivoines de chine et mandoline) od Paula Gauguina. Právě kompozice s kyticí ve váze a zajímavým detailem výseku obrazu krajináře Armanda Guillauminiho z vlastní Gauguinovy sbírky ve finále oslovila dražitele nejvíce, neboť se prodala za téměř 10,5 milionu dolarů. Touto částkou se plátno zařadilo na 5. místo v žebříčku autorových nejdražších zátiší vůbec.

Paul Gauguin: Zátiší s čínskými pivoňkami a mandolínou, 1885,
olej na plátně, 61,5 x 51 cm,
konečná cena: 10 445 700 USD (vč. poplatků
Sotheby´s New York 16. 5. 2023

Finančně šlo spíše o rozpačité výsledky – o Renoiry zájem nebyl a Cézanne byl přiklepnut za 240 tisíc dolarů – ale vlastníci, kteří díla dali do dražby, mohli cítit jisté zadostiučinění za to, jak dlouho nemohli se svým majetkem volně nakládat. Teprve letos v únoru totiž francouzský soudní tribunál definitivně rozhodl o restitučním nároku dědiců Ambroise Vollarda (1866-1939), prvního kupce a majitele, na všechna čtyři díla, která byla po desetiletí uložena ve sbírkách pařížského Musée d´Orsay.

Již několikátá generace starající se o Vollardův odkaz žádala v mnohaletém právním sporu s francouzským státem o vrácení sedmi obrazů a kreseb. Ty se za nejasných okolností dostaly během druhé světové války do Německa a poté formou repatriací zase zpět do Paříže. Nikoli však do soukromých rukou oprávněných osob, ale do veřejných muzeí.

Mistr Vollard (1866-1939) a jeho umělci

Tato konkrétní soudní série zamítavých rozhodnutí, odvolávání se, revizí a anulací se vlekla téměř deset let a dědici dosáhli úspěchu u čtyř položek. Přesto se jednalo o pověstnou špičku ledovce z turbulentních osudů desítek až stovek uměleckých děl, shromážděných „Mistrem“ Vollardem, nad jejichž existencí se téměř celou druhou polovinu 20. století vznášely otazníky.

Pablo Picasso: Portrét Ambroise Vollarda, 1910,
olej na plátně, 65 x 93 cm,
Музей изобразительных искусств имени А. С. Пушкина / Puškinovo muzeum v Moskvě

Těžiště silného lidského příběhu, v němž nechybí tragická úmrtí, vlakové neštěstí, tajné úkryty a milionové sumy, leží v Paříži první poloviny 20. století. Hlavní roli v něm hrál galerista, obchodník, nakladatel a sběratel Ambroise Vollard. Rodák z ostrova Réunion (*1866) přijel do kontinentální Francie původně na studia práv, ale záhy jej okouzlil svět výtvarného umění.

Od 90. let drobně podnikal, kupoval a prodával především kresby a grafiky, časem se vypracoval i k vlastní galerii na Rue Lafitte. Jeho obchodní strategie zahrnovala jak akvizice ve velkých objemech, kdy skupoval například celé pozůstalosti nebo ateliéry, čímž se následně stal výhradním držitelem děl daného autora, tak podporu začínajících malířů. 

Pierre Auguste Renoir: Portrét Ambroise Vollarda, 1908,
olej na plátně, 81,6 x 65,2 cm,
Courtauld Institue of Art London
© The Samuel Courtauld Trust, The Courtauld Gallery, London

Jako vyhledávač talentů uvedl Vollard na pařížské umělecké výsluní Degase, Berthe Morisotovou, Renoira nebo Cézanna. Van Goghovi uspořádal významnou posmrtnou retrospektivu, Paulu Gauguinovi naopak vůbec první velkou výstavu. Picassovi zorganizoval premiérovou přehlídku v roce 1901. Vedle malířství a sochařství si cenil i do té doby okrajové výtvarné kategorie, barevné litografie, která byla považována především za reklamní médium.

Po první světové válce tento zámožný a vlivný muž do jisté míry omezil veřejné obchodní aktivity ve prospěch privátního zastupování vybraných umělců a také vydavatelské činnosti. O svém přepestrém životě sepsal dvě memoárové knihy Souvenirs d'un marchand de tableaux (Vzpomínky obchodníka s obrazy, 1936, česky např. 1965) a En écoutant Cézanne, Degas, Renoir (Naslouchal jsem Cézannovi, Degasovi, Renoirovi, 1938, slovensky 1964). 

Když se 22. června 1939 vracel ze svého venkovského sídla zpět do Paříže, byl to stále velmi aktivní a svérázný třiasedmdesátník s mnoha plány. Jeho vůz však cestou havaroval a Ambroise Vollard autonehodu nepřežil. Zemřel nečekaně bez přímých dědiců, takže podle poslední platné závěti, datované již do roku 1911, se případný majetek měl rozdělit mezi jeho bratra Luciena, sestry a rodinné přátele, pana a paní Galéaovy se synem. Nikdo však nečekal, o jak ohromný odkaz nakonec půjde. 

Pierre Bonnard: Portrét Ambroise Vollarda s kočkou, asi 1924,
olej na plátně, 96,5 x 111 cm,
Petit Palais - Musée des Beaux-Arts de la Ville de Paris

Při pozůstalostním řízení bylo v prostorách galerie na Rue Lafitte a v soukromém domě na Rue de Martignac objeveno na šest tisíc uměleckých děl, obrazů, kreseb, tisků, memorabilií. Za normálních okolností by se Vollardova sbírka nevyčíslitelné hodnoty patrně v klidu zinventarizovala, spravedlivě rozdělila a dnes zdobila nejednu soukromou či veřejnou kolekci evropského výtvarného umění od impresionismu po modernu. Jenže zasáhly velké dějiny a pár měsíců po galeristově úmrtí vypukla druhá světová válka, která přenastavila obchodní, umělecké i mezilidské vztahy. Vollardem shromážděné stovky děl se do světa rozeběhly neskutečně klikatými cestami, jejichž mapování trvá v podstatě dodnes.

Po stopách Vollardovy sbírky

Část dědictví přešla do držení paní Madeleine de Galéaové a jejího syna Roberta, dle pozdějších dobových svědectví Vollardovy utajované partnerky a jejich společného syna. Některá díla zůstala v rodinném majetku a před lety prošla aukčním trhem s proveniencí od pana Christiana de Galéa, možného Vollardova vnuka. 

Galerista, obchodník s uměním a podnikatel Martin Fabiani (1899-1989) na fotografii k žádosti o vízum do USA, Lisabon, kolem 1940. Více informací o působení Fabianiho v době nacistické okupace Francie v letech 1940-45 ve studii "Répertoire des acteurs du marché de l'art en France sous l'Occupation, 1940-1945, RAMA (FR)"

Další díl sbírky, čítající přes šest stovek položek, převedl bratr Lucien Vollard obratem k jinému pařížskému podnikateli Martinu Fabianimu, korsickému obchodníkovi s kontroverzní pověstí. Z poválečného vyšetřování vyšlo najevo, že všehoschopný dobrodruh a nacistický kolaborant Fabiani využil Lucienovy drogové závislosti a finanční krize k nátlakovému odprodeji děl za pouhých 5 milionů francouzských franků.

Čtyři velké přepravní bedny, napěchované plátny a archy, se  Fabiani pokusil v létě 1940 osobně propašovat do Spojených států. Britské tajné služby jej však kvůli jeho vazbám na nacistické kruhy monitorovali a o kontrabandu, ukrytém ve stěnách lodi Excalibur, věděli. Na Bermudách umělecká díla zabavili a následně poslali do depozitářů Kanadské národní galerie v Ottawě, kde byly uloženy až do roku 1949. Samotný Martin Fabiani se po konci války musel ze svých kolaborantských aktivit zpovídat před francouzskými soudy a byl odsouzen k pobytu ve vězení i velké finanční pokutě. 

Paul Cézanne: Skupina stromů, akvarel. Zapomentuá položka z Fabianiho kontrabandu, nalezená v roce 2013 v depozitářích Kanadské národní galerie v Ottawě.

O tuto „kanadskou“ část Vollardovy sbírky se také rozpoutala lítá právní bitva, urovnaná až 30. května 1949 restituční dohodou mezi Fabianim a pozůstalými sestrami Jeanne a Léontine v poměru dvě ku jedné z celkového počtu děl. Aktuálním dovětkem k této dobrodružné etapě sbírkových předmětů může být nečekaný nález jednoho „zapomenutého“ Cézannova akvarelu Skupina stromů v kanadském depozitáři ještě v roce 2013.

Nejzáhadnější dějství příběhu o Vollardově sbírce se však týká evropských lokací, konkrétně Paříže a bývalé Jugoslávie. Události z let 1939 až 1944, potažmo 1979, jsou tak neuvěřitelné, a také nutno říci těžko prokazatelné, že posloužily jako námět několika knihám, faktografickým i beletristickým, či filmu. Jejich hlavní postavou se stal srbský galerista a obdivovatel francouzského soudobého umění Erich Šlomović.

Čtěte pokračování v pátek 2. června.