Dvacítka vystavovaných prací je tvořená z části ze sbírek Pro arte, některá díla pak představují akvizice nedávno zakoupené z Nadace pro současné umění.

Přestože instalace vybízí k percepci bouřlivých 90. let jako jednoho velkého tavicího kotle, v němž se výtvarníci bez ohledu na věk, tvůrčí zralost nebo médium nechávali poprvé unášet, leckdy pouze zdánlivě ničím nelimitovanou možností seberealizace, lze zde velmi dobře identifikovat zástupce tří generací, z nichž každá se vypořádávala s nově definovaným status quo osobitým způsobem.

Dalibor Chatrný, Kresba s překážkami, 1992, tužka a tempera na papíře, 70x100 cm

Tu nejstarší na výstavě reprezentuje trojice Dalibor Chatrný, Adriena Šimotová a Olga Karlíková. V prezentovaných dílech autorů, které 90. léta zastihla jako zasloužilé šedesátníky, je patrné, že změna vládnoucího režimu sice vedla k nové chuti k tvorbě, nicméně definitivní výtvarný přístup byl již konzistentně zformován. Střední generace, zastoupená jmény Jan Merta, Franta Skála a Tomáš Císařovský, si nechávala od nastalé situace určitý odstup a nechtěla za každou cenu experimentovat.

Jan Merta, Janova oběť, 1991-1998, akryl na plátně, 198x160 cm

Logicky nejbouřlivěji se sametová revoluce projevila na poslední, nejmladší skupině, do níž patří například Josef Bolf, Ján Mančuška nebo Krištof Kintera, tehdy ještě mnohdy studenti vysokých uměleckých škol. Je pozoruhodné s odstupem dvaceti let pozorovat jejich tehdejší výtvarné uvažování.

Josef Bolf, Vánoce, 1998, akryl na plátně, 100x150 cm

Časovou koncepci výstavy pomyslně uzavírá Michal Pěchouček a Václav Girsa se svými pozdějšími plátny a brněnský street artista Timo, jehož dvěma akrylům s příznačnými názvy Nostalgie a Stín z letoška je vymezena celá místnost.

Timo, Nostalgie, 2016, akryl na plátně

Nicméně, ať už se jedná o pevně etablované umělce nebo čerstvé absolventy na začátku jejich výtvarné kariéry, z většiny děl je cítit tehdejší pozitivní energie z "pouhé" seberealizace a optimistická víra, byť třeba jen v blízkou budoucnost. To je něco, co rozhodně stojí za to si připomínat, už jen proto, že podobný optimismus není dnešní postinternetové společnosti příliš vlastní.

Stojí za úvahu, zda to nebylo právě toto sdílené, bezprostřední a možná i leckdy až naivní nadšení, které iniciovalo zájem začínajících sběratelů o 90. léta a podnítilo masivní rozrůstání mnohých soukromých sbírek, mezi něž můžeme zařadit rozsáhlé kolece Richarda Adama, Jana Světlíka, Roberta Runtáka nebo třeba manželů Zemanových (více zde).

Výstavu lze navštívit do konce listopadu v prostorách Vratislavského paláce pouze po předchozí domluvě.