Na obálce >>> František Kupka: Bílá na modré a červené, kolem 1934,
olej na plátně, 72 × 80 cm, sbírka Ivo Rottera, Vídeň

Svou roli v růstu celkového obratu jistě sehrálo rozšíření nabídky o díla poválečného a současného umění, potažmo kvalitní starožitnosti, rozhodující podíl měl bezesporu růst cen. Celkový počet prodaných položek je totiž dnes stejný, ne-li nižší, než byl před deseti lety.

Co znamená zhodnocení o 53 procent během deseti let ve srovnání s jinými investičními produkty? Kdyby člověk v březnu 2010 nakoupil za milion korun akcie ČEZ, byl by je dnes schopen prodat jen za 625 tisíc korun. Tratil by 37 procent. Když by si koupil za stejnou částku zlato, byl by 190 tisíc v plusu. Cena zlata je dnes o 19 procent výš, než byla před deseti lety. Od léta 2011, kdy zlato atakovalo rekordní hranici 1900 dolarů za unci, nicméně jeho cena klesla o třicet procent.

Trh s uměním, ale není obchodem s jednotkovým zbožím, takže nelze tvrdit, že každá koruna investovaná v roce 2009 do umění má dnes o 53 procent vyšší hodnotu. V řadě případů je to mnohem víc. Díky databázi ART+, která byla veřejnosti poprvé představena spolu s první ročenkou, lze dnes snadno dohledat historii opakovaně nabízených děl. Obrazů, které aukcemi prošly v roce 2009 a znovu pak loni či předloni, je celá řada. A většinou vykazují ještě vyšší zhodnocení.
 

Na obálce >>> Eva Koťátková: Stomach of the World, 2017,
Belvedere 21, Vídeň, 15. 11. 2017 – 18. 2. 2018, foto: Johannes Stoll, Belvedere 21

Obrazem, který se vrátil na trh téměř přesně po deseti letech, je poválečná malba Toyen Výkřiky, úsměvy. V listopadu 2009 se na aukci 1. Art Consulting toto dílo prodalo za vyvolávací cenu 3,3 milionu korun. Loni v květnu pak obraz na aukci Galerie Kodl vystoupal z 4,56 milionu na 7,56 milionu korun. To je zhodnocení o 129 procent, respektive necelých 13 procent ročně po dobu deseti let.

Podobně byl už předloni dražen obraz Na okořském potoce od Antonína Slavíčka, který v září 2009 vystoupal na aukci Dorothea z 1,2 milionu na 3,12 milionu korun. V květnu 2017 se u Adolf Loos Apartment and Gallery prodal za vyvolávací cenu 5,88 milionu korun. Zhodnocení zde vychází na 88 procent, respektive téměř 10 procent ročně po dobu devíti let.

Pravda, najdou se i opačné případy. Olej na lepence Štramberská trúba od Bohumíra Jaroňka, který v říjnu 2009 společnost 1. Art Consulting prodala s nárůstem za 306 tisíc, odešel loni v březnu z aukce European Arts jen za 298 tisíc korun. To znamená ztrátu téměř 3 procenta. Nutno však dodat, že obraz nejspíš u případných zájemců poškodilo, že v mezičase byl se střídavými úspěchy nabízen již dvakrát, a to v listopadu 2011 a v říjnu 2014.
 

Na obálce >>> Andy WArhol: 200 One Dollar Bills, 1962,

sítotisk, inkoust a tužka na plátně, 203,8 × 234,3 cm,
cena: 43 762 500 USD, Sotheby’s 11. 11. 2009

Představa, že umění, je bezrizikovým a bezpracným investičním nástrojem, je naivní a mylná. V delším časovém horizontu a v situaci, kdy majitel díla nepotřebuje s prodejem spěchat, ale zjevně dokáže generovat velice zajímavé zisky. Stále však platí, že umění je lepší sbírat než, do něj investovat. Pokud si obraz či sochu kupujete, protože se vám líbí, ani případná ztráta při opětovném prodeji vás nemusí vůbec mrzet.