Pane Franto, jaké máte zatím ohlasy na vaši retrospektivu, která momentálně probíhá v prostorách Jízdárny Pražského hradu?

Je pravda, že je to něco výjimečného. Já jsem udělal řadu výstav v muzeích v Paříži, v Belgii, ve Spojených státech v New Yorku. Ale tato výstava je retrospektivní. Jsou tam práce z 50. let po práce, které jsem dělal ještě minulý rok. Příprava výstavy se odehrávala v hodně příjemných podmínkách. Kurátor výstavy Radoslav Ištok z Národní galerie za mnou přijel dvakrát do Vence. Z počátku jsme vybrali na 200 pláten a soch. Nakonec je jich tam pověšeno sto šedesát nebo sto sedmdesát, což je také hodně.

Radoslav Ištok, kurátor Sbírky umění po roce 1945 z Národní galerie Praha vás oslovil napřímo?

Ano. Už jsem přitom dlouho myslel na to, jak ukázat svou práci v Československu, tedy dnes Česku. A podařilo se to ve výjimečných podmínkách, opravdu. 

V roce 2023 jste obdržel i čestné vyznamenání od prezidenta republiky – Medaili prvního stupně Za zásluhy. Vnímáte rozdíl v tom, jak jsou vaše práce přijímány v České republice a ve Francii? 

Já jsem čtvrtinu života žil v Česku, tehdy Československu a tři čtvrtě ve Francii – to je dlouhá doba. S řadou sběratelů z Francie, kterých mam o hodně víc než tady, jsem se tak setkal i během vernisáží v Praze. Třicet čtyři přátel přijelo z Francie na zahájení. Mám ale několik věrných sběratelů i v České republice. Mimo jiné příští týden čekám jejich první návštěvu ve Vence, ve svém ateliéru.

Pohled do aktuální výstavy v Jízdárně Pražského hradu.

I galerie, které vás zastupují, jsou převážně ve Francii.

Ano, spolupracuji se třemi galeriemi. Nemám jednu s exkluzivní smlouvou, ale se všemi spolupracuji blízce. Je to galerie ve zdejším kraji, Galerie Capazza v Nancy a pak galerie na západě Francie v Mimizan, nedaleko Bordeaux.

Máte i nějaké další sběratele, kteří vás provázejí většinu vaší kariéry?

Já mám hodně sběratelů v Belgii. Amatérů. Myslím, že je jich víc než ve Francii. Mají hlubší zájem a i o velká plátna. 

Kromě sběratelů, pohybujete se také v komunitě jiných umělců?

Původně jsme měli takový plán, dohodli jsme se na tom kdysi s Jacqueline, že budeme žít a pracovat v Paříži. Vzhledem k tomu, že ona ale tehdy dokončovala studia na univerzitě v Nice, jsem na ni tady prakticky rok čekal. Když jsem potom poznal více jižní Francii, rozhodli jsme se, že zůstanu v tomto kraji, který je výjimečný. V Paříži jsem to zkoušel několikrát, je to fantastické město, ale ten každodenní boj tam bych těžce snášel. Potřeboval jsem klid abych našel to, o co mě hlavně jde.

V Paříži byl, jako ve většině hlavních měst, přetlak konkurence?

Ano, tomu jsem se chtěl vyhnout. Být tisíc kilometrů od Paříže, na to člověk může doplatit, ale mě to udělalo  dobře – pracovat ve výjimečných podmínkách, zde na jihu.

Pohled do aktuální výstavy v Jízdárně Pražského hradu.

Koncem padesátých let jste emigroval za svojí ženou Jacquline Sussan do Nice. I po emigraci jste zůstal v kontaktu s domovinou?

Příležitost byla velmi řídká, protože jsem nemohl do Československa, dokonce i korespondence byla  komplikovaná. Zde na jihu je malá skupina Čechů, ale já jsem většinou byl s lidmi kolem mě, většinou Francouzi. I když můj první kamarád byl z Turecka. V Paříži jsem poznal Šímu, Koláře a Milana Kunderu

Také jste vystavoval v Londýně a v USA. Jaké máte na tu dobu vzpomínky?

Ano, ve Spojených státech jsem i pobýval, asi dva tři roky. Byla to zvláštní zkušenost. Původně jsem jel do New Yorku po častých pobytech v Africe. Byl jsem zvědavý na rasistický New York. Později jsem se vracel poměrně často, udělal jsem tam na patnáct výstav.  Ta hlavní, největší, byla v Bronx Art Museum,  s názvem „Afrika-America“. Pracoval jsem hodně na toto téma. Byla to výjimečná výstava. Navíc jsem měl příležitost potkat se s Thomasem Messerem, který vedl Guggenheim Museum v New York, nebo s Charlottou Kotik, důležitou kurátorkou a historičkou umění.

Jaká to byla setkání?

Velmi sympatická. Trvalo to tak šest sedm roků, kdy jsem se vracel do Spojených států a potkával se s těmi zajímavými lidmi tam. Měl jsem tam svůj ateliér, byl jsem součástí tamější komunity umělců, která byla nesmírně živá, otevřená.

Franta ve svém ateliéru v jihofrancouzském Vence.

Nechtěl jste tam někdy přesídlit?

Měl jsem nabídku od jednoho učitele, architekta, nabízel mi ateliér ve čtvrti Haarlem. Amerika je velmi zajímavá země, ale nemyslím si, že bych tam chtěl žít. Je to země , která žije v jinem duchu, příliš vzdáleném mému. Ve Francii mě to vyhovuje nejvíc. 

Plánujete do budoucna nějakou nadaci, nebo třeba muzeum vaší tvorby?

Zatím mám stálou expozici FRANTA v Třebíči, ve městě, kde jsem se narodil. V roce 1995 tam udělal výjimečnou výstavu jeden mladý ředitel v muzeu umění. O pár let později jsem tam dal velkou sbírku asi padesáti velkých pláten. Město mě nabídlo i velmi zajímavý prostor ve středu města. Mimo jiné je to deset let, co jsme tento nový prostor, výjimečně dobře zpracovaný, otevírali. Zde, ve Vence vyjednávám  momentálně se starostou města, který by rád udělal  něco podobného. Tak uvidíme.

František Mertl (1930) 
Český malíř a sochař žijící od šedesátých let ve Francii. V roce 2023 obdržel vyznamenání prezidenta republiky. Do 15. 6. je možné vidět jeho retrospektivu v Jízdárně Pražského hradu pod názvem Franta, což je umělecké jméno tohoto mezinárodně uznávaného autora.