Podle webových stránek Justice.cz, oficiálních stránek českého soudnictví, je v České republice 188 soudních znalců výtvarného umění a starožitností. Stovka je zapsáná v oboru „školství a kultura“, tedy jako experti na určení pravosti díla, zbývající v oboru „ekonomika“ jako odborníci na „ceny a odhady“. Řada znalců je současně zapsána v obou kategoriích. Jak lze určit cenu uměleckého díla bez zvážení jeho pravosti, je ostatně otázka.

Osobností, které jsou na trhu s uměním, potažmo v akademické a muzejní sféře vnímány jako relevantní odborníci, mezi nimi najdeme jen pár. Soudní znalci mají na trhu s uměním tak nízkou autoritu a tak špatnou pověst, že aukční síně s jejich posudky téměř nepracují. A pokud ano, jde o váhu jména konkrétního znalce, nikoliv o autoritu kulatého razítka.

Problémem je nízká kvalifikace znalců a především to, že za své posudky nijak neručí. Pokud znalec prohlásí padělaný obraz za pravý, postižitelný je jen, pokud by mu bylo možné prokázat, že vědomě lhal a dopustil se tak podvodu. Řada posudků soudních znalců je po odborné stránce naprosto nedostatečná. Dílo například prohlašují za originál jen na základě toho, že je signováno jménem příslušného autora. A místo věcné argumentace jen připojí stručný umělcův životopis opsaný z Tomanova slovníku. Takovéto posudky mají sotva cenu papíru, na kterém jsou napsané.

Za více jak dvacet let, co tento stav trvá, se s ním trh s uměním naučil žít a soudní znalce již dnes téměř nepotřebuje. Obchodníci i sběratelé se naučili spoléhat na konkrétní „nesoudní“ znalce – historiky umění či zkušenější sběratele, kteří se na určitého autora či období specializují, a pokud k dílu potřebují expertní posudek, obracejí se na ně. Stát a jím určení znalci v tom nehrají vůbec žádnou roli. Problémem tohoto systému je, že je ryze neformální a člověk zvenku, který trh dlouhodobě nesleduje, do něj bude jen obtížně pronikat.

Aby soudní znalci skutečně získali autoritu, kterou si formálně nárokují, museli by procházet mnohem náročnějším výběrem a měli by za své posudky nést plnou odpovědnost. Univerzální „znalce výtvarného umění“ by pak museli vystřídat autorizovaní experti na konkrétní umělce či epochy. „Ne, aby někdo posuzoval vše „od Vlacha po Bacha“. Dobrý znalec musí být nejen dokonalým teoretikem, ale především musí mít pro znalectví talent, cit pro věc i trochu výtvarné schopnosti, znát detaily a mít hodně „nakoukáno“,“ vypočítává Jiří Rybář z aukční síně 1. Art Consulting.

„Za nejdůležitější považuji stanovení odpovědnosti znalců za vykonávanou činnost. To je dle mého soudu velmi podstatná podmínka k tomu, aby odborný názor podepsaný znalcem měl dostatečnou váhu a poskytl odpovídající pocit jistoty pro všechny, kteří znalecké posudky využívají,“ zdůrazňuje ředitelka aukční síně Dorotheum Mária Gálová. Kompenzaci za případnou škodu způsobenou koupí padělku by si pak poškozený měl mít možnost nárokovat na znalci, který dílo prohlásil za pravé. Znalci by museli být pro tento případ pojištěni, splést se ostatně může každý. Pojišťovny by se však jistě postaraly o to, aby nepojišťovaly někoho, kdo se plete až příliš často.

Stávající zákon o soudních znalcích a tlumočnících je starý víc jak 40 let. Když ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, sám známý milovník a sběratel umění, před třemi lety prezentoval záměr zákon novelizovat, zdůrazňoval, že snahou ministerstva je zpřesnit podmínky pro jmenování soudních znalců, zpřísnit pravidla pro jejich případný postih a zavést jejich povinné pojištění. „Bude stanovená odpovědnost za škodu způsobenou výkonem činnosti znalce a bude stanoveno pojištění obligatorní za takovouto škodu,“ sliboval v lednu 2009 Pospíšil.

Do novely zákona, která vstoupila v platnost k Novému roku, se ale odpovědnost za škodu a povinné pojištění nakonec nedostaly. Hlavní změnou je, že novela stanovuje pokuty za nejrůznější formální pochybení a upravuje podmínky, za kterých právo vykonávat znaleckou činnost zaniká. Například pravomocným odsouzením za úmyslný nebo nedbalostní trestný čin spáchaný v souvislosti s výkonem činnosti znalce. Novela nakonec neřeší ani otázku výběru soudních znalců.

„Vítáme, že budou zakomponovány sankce pro znalce, kteří udělají odhady nekvalifikovaně či nepravdivě. Jinak je ovšem celá novela koncipována zejména s ohledem na potřeby soudů, jak tomu bylo dosud,“ konstatuje prezidentka Asociace starožitníků Simona Šustková. Z pohledu trhu s uměním tedy nic podstatného nemění. Útěchou může být snad to, že podle Pospíšila ministerstvo již připravuje zcela nový zákon o soudních znalcích a tlumočnících, který by měl jít více do hloubky než nynější novela. „Nemyslím si, že zákonem jde vyřešit vše, ale určitě může posunout věci správným směrem a to především k větší jistotě zakoupených děl i větší důvěře v investice do umění. A to není vůbec málo,“ zdůrazňuje Jiří Rybář.