Patříte mezi známé novodobé sběratele umění. Proč jste se sbíráním začal a co vám sběratelství přináší?

Každý to má individuálně. Mě to přináší pocit uspokojení už jenom tím, že se dostávám do kontaktu se zajímavými lidmi. Nejsou to jen samotní umělci, ale všichni, kteří se kolem umění pohybují. Samozřejmě také nějaké estetické uspokojení a to, že se člověk může na díla nejen dívat, ale že je může také vlastnit. Taky si myslím, že roli hraje ego sběratele. To je tam vždycky. Ale i to, že když člověk vytvoří nějakou dobrou, kvalitní sbírku, tak přemýšlí – minimálně já tak přemýšlím a myslím, že i většina podobných sběratelů – že chce něco udělat pro budoucí pokolení. Chce, aby díla tady zůstala, aby se s nimi nějak pracovalo a aby se na ně další lidé mohli i v budoucnu dívat. Přináší to pocit uspokojení. Říkám si, že když národ nemá vlastní kulturu, tak nemá právo být národem. Umění je velkou součástí kultury národa. Je důležité pro lidi. Člověku dává radost, uspokojení. 

Má vaše sbírka nějaký konkrétní koncept?

Sbírka má dvě části - českou a zahraniční. Ta zahraniční je mnohem menší, tvoří 10 procent sbírky a je zaměřená na evropskou malbu. Kdežto ta velká část je české, částečně slovenské, umění od roku 1900 do současnosti. Zde jsou silnější oblasti, které oproti jiným obdobím, nebo jiným směrům vynikají, i když to třeba není konkrétní záměr. Největší akcent je kladen na umění po roce 2000, na současnou generaci umělců. 

Pohled do expozice galerie Telegraph

Kolik máte ve sbírce děl a jaké autory zahrnuje? 

Umělců ve sbírce, která má momentálně 2 500 děl, je necelých 500. Strašně těžko se říká, jestli je někdo oblíbenější. Člověk se s některými autory zná lépe, má i s nimi užší, nebo osobnější vazbu. Ale to automaticky neznamená, že musí být nějaký umělec ze sbírky preferovaný.

Zaujal vás v poslední době nějaký autor více, máte nějaký nedávný objev?

Jsem poměrně aktivní na sociálních sítích, třeba na Instagramu, kde postupně ukazuji věci, které do sbírky pořizuji – a to jsou hlavně mladí umělci. I moje finanční možnosti jsou limitované, takže i to mě tlačí, abych se soustředil především na mladé autory. Což je dobré, protože za A) jejich díla finančně dostupnější, než u etablovaných umělců, kteří jsou na trhu delší dobu a za B) mladý umělec potřebuje největší podporu do své umělecké kariéry. Začínající tvůrci jsou nejvíce zranitelní, nejsou si schopni vydělat ještě dost peněz. Takže akvizice, kterou pořídím, je pro ně hodně důležitá. Mohou si pak pronajmout ateliér, nebo pořídit materiál, který potřebují. Jeden z posledních objevů je umělkyně z Ostravy Kristýna Matalová. Od ní jsem si pořídil celou její diplomovou práci. Samozřejmě nikdo neví, jak se její kariéra bude dál odvíjet, ale v minulosti jsem podobně jako jeden z prvních, možná první, kupoval Vojtěcha Kovaříka, Ondřeje Basjuka, Pavlu Malinovou a některé další umělce, a to v době, kdy je ještě nikdo neznal. 

Pohled do expozice galerie Telegraph

Spolupracujete při výběru akvizic s kurátorem a podílí se na rozhodování i váš partner?

Konečné rozhodnutí dělám já. Ale je pravda, že se velice neformálně a běžně o těch věcech bavíme doma s partnerem. Umění má hodně rád a myslím si, že má velký cit. A trošku na jiné úrovni se o nich bavíme s Janem Kudrnou, který je poradcem sbírky od roku 2011. Jsme v kontaktu a funguje to pořád stejně. Všichni přicházíme s nějakými tipy nebo možnostmi, posíláme si odkazy na nejrůznější zajímavé instagramové profily či webové stránky. Nebo pokud někdo z nás něco viděl v galerii nebo v muzeu, tak se o tom bavíme a ze vzájemného dialogu vychází rozhodnutí. Ale do procesu vstupují i další lidé, protože o umění, když ho máte opravdu rád, se bavíte pořád. Když jsem v kontaktu s jednotlivými umělci, tak se ptám, co jim připadá dobré, co se jim líbilo v poslední době, co viděli za dobrou výstavu a tak vlastně sbírám informace. Je to velký, podstatný zdroj informací, ze kterých se vygeneruje rozhodnutí, co se do sbírky pořídí nebo ne.

V roce 2019 jste v Olomouci otevřel galerii, respektive platformu, s názvem Telegraph. Jak hodnotíte její dosavadní fungování?

První část Telegraphu se otevřela roku 2019 v listopadu, a to výstavou Václava Stratila. Tehdy bylo hotové jen první patro. Pak se ještě rok a půl dodělával zbytek. S jeho fungováním jsem spokojený, a to jak s částí galerie, tak s ostatními částmi, protože Telegraph je mnohem víc než galerie. Řekl bych, že se nám daří naplňovat vizi, kterou jsem při budování měl - vytvořit zajímavý prostor, pěkně uchopený, který není jen pěknou krabičkou, ale musí být naplněný i konkrétním životem. Musí tam lidi rádi chodit, musí tam chodit za kulturou. Nejen za výtvarným uměním, ale celkově se tam musí lidi bavit, musí tam být atmosféra. A byl bych rád kdyby Telegraph jako takový měl i výraznější mezinárodní přesah, což se postupně daří. I po stránce galerijní činnosti, kdy už víme, že do budoucna chceme mít 50 procent českého umění a 50 procent zahraniční tvorby. Míříme výš než na klasickou českou galerijní scénu, chceme oslovovat mezinárodní publikum. 

Galerie Telegraph se nachází nedaleko olomouckého hlavního nádraží

Telegraph jste otevřel v Olomouci, která je vám blízká, je to váš domov. Vytvořil jste tak nové centrum i pro její obyvatele. Přijalo ji lokální publikum?

Na začátek je třeba připomenout, že chvíli po otevření Telegraphu nastala opatření spojená s pandemií covidu a ta rozjezdu určitě nepřidala. Co si budeme povídat, Telegraph byl víc zavřený než otevřený. Olomouc je ve srovnání s jinými městy spíše konzervativnější. Na druhou stranu je tady spousta mladých lidí na univerzitě a ti si k nám našli cestu rychle. Ale i Olomoučané chodí hodně. Ten dům prostě žije. Čtyřikrát, pětkrát za týden se tam odehrává nějaká akce. Jsou tam výstavy, které běží pořád. Máme tam kino, divadlo, rezidenční pobyty umělců v ateliéru. Pořádáme přednášky o sběratelství, výtvarném umění. 

Již řadu let také působíte ve sběratelské komisi londýnské galerie Tate Modern, byl jste v ní prvním českým sběratelem. Proměnilo se její fungování za dobu vašeho působení? 

Je to akviziční komise a v souvislosti s konfliktem na Ukrajině již dvakrát změnila jméno. Původně nesla označení Akviziční komise pro Rusko a východní Evropu. Dnes Rusko v názvu nemáme. A naprostá většina Rusů, kteří v komisi zasedali, v ní už není. Byli to většinou dobře situovaní lidi, kteří přinášeli nejen finance, ale i konexe. Komise má nyní zhruba třicet členů. Jsou v ní sběratelé, ale také lidé, kteří mají rádi umění nebo pocházejí z velkých korporací. Sběratelů už ale není tolik, kolik jich bylo v minulosti. Což mě upřímně trochu mrzí. Protože potkávání se s cizími sběrateli, srdcaři do umění, pro mě bylo vždycky velmi přínosné a strašně mě povzbuzovalo. Přerušila se také praxe výjezdů do jednotlivých zemí našeho regionu, což pro mě byla vždycky podstatná část náplně práce v komisi. Díky fungování v komisi, kde působím od roku 2015, jsem se dostal na místa a potkal lidi, které jsem jinak nikdy nemohl potkat. Ať už umělce, galeristy, zástupce institucí, bylo to pro mně vždycky velmi přínosné. 

Pohled do expozice galerie Telegraph

Podle čeho si Tate Modern vybírá díla pro akvizice?

Některé přístupy, jak se rozhoduje o některých akvizicích do sbírky, mi dělají do jisté míry problém. Nejsem s nimi úplně ztotožněn. Zejména politický klíč pro výběr děl, která se pořizují. Je požadavek, aby se pořizovaly určité druhy umění, určité skupiny umělců a někdy mívám pocit, že se samotné umění se dostává až na druhou kolej. 

Doporučil jste nějaké  konkrétní české autory do sbírky Tate Modern?

Během posledního roku jsme pořídili tři fotografie, černobílé, od Josefa Koudelky. Je to významný český umělec, který dlouhodobě žije ve Francii, odkud také část dnešní umělecké tvorby pochází. Koupili jsme tři černobílé fotografie z jeho známé série z roku 1968 Okupace Československa. Z toho mám velkou radost. Jsou to díla, která mám hodně rád. Do sbírky Tate se pořizovaly v době, kdy byl velmi intenzivní průběh konfliktu na Ukrajině, což také sehrálo určitou roli při rozhodování. Původně se měly koupit dvě fotografie. Přišlo mi to škoda, a tak jsem nad rámec rozpočtu, který na akvizici měla komise určený, dobrovolně finančně přispěl, aby se mohly koupit fotografie všechny tři. Z toho jsem měl radost. 

Pohled do expozice galerie Telegraph

V říjnu měl premiéru nový časosběrný dokument o vás s názvem Sběratel. Jak vznikl nápad na jeho natočení?

Dokument Sběratel byl nápad Aleše Seiferta, a to v souvislosti s výstavou Men, která se v roce 2022 konala v Alšově Jihočeské galerii na Hluboké. Původní myšlenka byla trošičku jiná, film měl být o výstavě a daném tématu. Ale už v průběhu příprav se to trochu posunulo a vyšlo z toho, že bude i o mé sbírce, o Telegraphu a o dalších věcech, které s tím souvisí.  Jde o příběh, který se sice centrálně točí kolem mne, ale je mnohem širší. Velkou roli v něm hraje Telegraph jako instituce. Ale do budoucna by to nemělo být jen o Telegraphu, ale o vývoji soukromých institucí, které hrají podstatnou roli při vývoji české výtvarné scény. Zatím byla prezentována pouze první část z roku 2022, která má 29 minut. Už teď je natočeno dalších pět natáčecích dnů, které budou z roku 2023 a myšlenka je, že by se mělo natáčet minimálně do roku 2028. Počítáme ale s tím, že do kin bychom poslali verzi do roku 2023. K dispozici  by film mohl být v roce 2024 v některých artových kinech.

Jaké jsou vaše plány se sbírkou do budoucna? 

Mám celkem jasno. Momentálně si nemyslím, že bych byl nakloněn tomu, aby se sbírka odkazovala veřejné instituci, protože jsem takový proces párkrát sledoval a nedopadlo to dobře. Nejen tím, jak veřejné instituce fungují, ale dost často jsem i viděl, že neměly zájem o sbírku ani o díla z ní. Až na to přijde řada, mohl bych sbírku odkázat nadaci, která o ni bude pečovat a třeba ji i dál nějak rozvíjet. To mi dává smysl.