Bílkova nefigurativní tvorba byla postupně objevována až od konce 80. let minulého století. Umělcova raná abstraktní plátna a akvarely se od minulého roku již několikrát objevily v aukcích a tato tendence dále pokračuje, neboť mají u sběratelů značný ohlas. Rodák ze Skoupého u Petrovic na Sedlčansku se zamlada ve vlasti příliš dlouho neohřál. Po studiích reálného gymnázia v Příbrami a reálky v Písku odešel v roce 1906 do Prahy, kde nastoupil na techniku – na architekturu k Janu Koulovi. Tam však vydržel pouze dva roky, potom techniku opouští a věnuje se studiu malby na Akademii výtvarných umění, tentokrát je jeho učitelem Maxmilián Pirner.

 

Během studií získal díky svému talentu a pracovitosti několik stipendií, včetně stipendia Josefa Hlávky. Akademii dokončil v roce 1912 a na počátku roku 1913 se vydává přes Německo, Nizozemí a Belgii do Paříže. Cesta se však poněkud protáhla kvůli důkladnému studiu především holandských a vlámských mistrů v řadě tamních galerií. V Paříži o sobě ale dává velmi brzy vědět: již na počátku roku 1914 vystavuje v Galerie des Arts Décoratifs a následuje několik dalších prezentací jeho díla. V Galerii la Boetie v roce 1920 vystavil dokonce 140 svých maleb.

 

Neomezil se ale pouze na Paříž, o výstavy v Londýně, Bruselu nebo Oslu se postaralo pařížské nakladatelství, které ho zastupovalo. Zároveň sám organizoval své výstavy v Československu, kde se jich ve 20. let konalo hned několik: v roce 1921 v Antiquě ve Štěpánské ulici, 1925

v Domu umělců a v letech 1923 a 1929 v Topičově salonu. Ve všech případech šlo o rozsáhlé výstavy s (mnoha) desítkami umělcových děl v různých technikách.

 

 

 

 

V roce 1928 se Bílek stěhuje zpět do Prahy. V průběhu pařížského pobytu ho nejspíše ovlivnila pozdní tvorba skupiny Nabis a malba Maurice Denise. Zda byl v kontaktu s Františkem Kupkou není doloženo, ale lze to předpokládat – jak vzhledem k tomu, že Kupka stipendisty rád přijímal a podporoval, tak s ohledem na Bílkův náhlý zájem o nauky o barvě, které mohl zprostředkovat právě Kupka. Bílkovo krátké, ale poměrně intenzivní abstraktní období je v rámci jeho díla časově marginální záležitostí a koncentruje se především do období mezi lety 1913 a 1914. Není úplně jasné, čím bylo vyvoláno, ale nejspíše k němu přispělo pařížské literární a umělecké prostředí společnosti Abbaye a jejího širokého okruhu. Bílek byl také v těsném kontaktu s dramatikem Émilem Verhaerenem.

 

K poznání Bílkovy abstraktní periody přispěla především výstava jeho akvarelů z let 1913 a 1914, kterou v roce 1998 uspořádala Sbírka moderního a současného Národní galerie v Praze. Katalog s výmluvným názvem Alois Bílek. Abstrakce 1913–14 uspořádala a zásadní text k němu napsala Hana Rousová. Mezi šedesátkou představených děl byly především akvarely, ale také několik uhlů a olejů. Práce pocházely ze sbírek Národní galerie, Galerie hlavního města Prahy a Galerie Benedikta Rejta v Lounech. Několik zařazených uhlů a akvarelů z let 1915 a 1917 naznačovalo nový směr, kdy se Bílek zase konkrétněji zaměřoval na lidskou figuru a pomalu tak směřoval k neoklasicismu 20. let.

 

Katalog měl zmapovat všechna do té doby známá abstraktní umělcova díla, autorka ale uvádí, že nebylo možno zpracovat několik akvarelů ve dvou soukromých pražských sbírkách, které nebyly v době vzniku výstavy k dispozici. Opírat se o dobové katalogy výstav, kde tato díla měla být vystavena, také není možné, neboť ty obsahují vesměs výčet názvů děl bez obrazové dokumentace a datace. Názvy pak také nejsou vhodným rozlišovacím znamením, protože jsou si často velmi podobné, nebo dokonce shodné a také existuje více variant názvů pro jeden a ten samý obraz.

 

 

 

Ze situace na trhu s uměním v poslední době je patrné, že odborně nezdokumentovaných abstraktních kreseb i maleb bude více. Kolem roku 2010 se již několik abstraktních akvarelů u různých aukčních síní objevilo (ani jeden z nich nebyl součástí výše zmíněného katalogu) a už tehdy se většinou prodaly s vysokými nárůsty, i když za zlomek dnešních cen. Například v roce 2010 prodala společnost Meissner–Neumann pod názvem Motiv z Francie akvarel z roku 1915. Tehdy vystoupal z 5 na 37 tisíc korun.

 

Letos v únoru se ten samý akvarel, ale již s názvem Dívky česající ovoce, objevil v aukci 1. Art Consulting. Koloristicky vybraná práce stojí na pomezí Bílkovy abstraktní a neoklasicistické tvorby, jak již bylo naznačeno výše. Tentokrát bylo jeho minimální podání 66 tisíc korun, konečná cena pak dokonce 300 tisíc. Výrazný nárůst zaznamenala ve stejné aukci i bezejmenná monochromní kombinovaná technika (uhel a kvaš) na papíře ze stejného roku (216 tisíc korun).

 

Tyto ceny byly bezpochyby povzbuzeny prodeji v loňském roce, kdy se po dlouhé aukční pauze ukázal u stejné aukční síně jako první z řady abstraktních prací akvarel Touha. Ten byl nabízen za opatrnou cenu necelých 22 tisíc korun, z nich se na konci licitace stal více než čtyřnásobek, 96 tisíc korun. Dražba abstraktní sytě barevné malby Bez názvu (Kompozice) loni v říjnu pak byla zpečetěna novým Bílkovým aukční maximem ve výši 720 tisíc korun, které více než dvojnásobně předčilo prodej obrovského figurálního plátna Koupání určeného do prostor sekretariátu ředitele pražského prvorepublikového lahůdkářství Jana Paukerta (Prague Auctions, 313 tisíc korun).

 

 

 

 

Další bezejmennou malbu, geometrickou kompozici z roku 1914 složenou z barevných ploch různých tvarů, nabídne 1. Art Consulting ve své nadcházející dubnové aukci. Její minimální podání aukční síň stanovila na 350 tisíc bez provize. Podle jejího sdělení nepocházejí malby a akvarely u ní dražené z jedné sbírky.