Sbírka Marek je pohyblivý řez současným uměním
29. srpna 2024
Text Banzetová Michaela | Foto Archiv Terezy Porybné | Datum 25.03.2024
Tereza Porybná působila v letech 2013 až 2019 jako ředitelka Českého centra v Londýně a v letech 2014-2016 byla prezidentkou sdružení Evropských kulturních institutů v Londýně (EUNIC London). Spolu se Zuzanou Blochovou a Edith Jeřábkovou stojí za projektem Les. Společenství pro pěstování, teorii a umění. Porybná je také autorkou výjimečného projektu Ovenecká 33, umělecky zpracovaného rezidenčního bytu na Letné, který sám osobě funguje jako specifické umělecké dílo.
Co vás přivedlo k výtvarnému umění?
Asi ze všeho nejdříve moji rodiče. Oba měli rádi moderní umění, brali mne i sestru od malička na výstavy, domácí knihovna byla plná monografií jejich oblíbených umělců. Na střední škole jsem chodila na přednášky z dějin umění profesora Františka Dvořáka, ze kterých vlastně dodnes čerpám. Pak jsem se velmi dlouho více věnovala filmu a pohyblivému obrazu a k výtvarnému umění se vrátila až během práce v Londýně, kde tehdy byla scéna současného umění opravdu živá a zajímavá a já jsem se nějak přirozeně zapojila.
Díla jakých umělců najdeme ve vaší soukromé kolekci?
Ani bych neřekla, že mám sbírku. Umění, které vlastním, je vždy spojené s nějakou osobní vazbou, ať už výstavou, na které jsem spolupracovala nebo přátelstvím. Doma se tak dívám například na díla od Lucie a Pavly Scerankových, Terezy Štětinové, Anny Hulačové, Evy Koťátkové, Marike Estny, Pavla Příkazského, Milana Grygara, Miroslavy Večeřové nebo Julia Reichela.
Jaké máte oblíbené autory, jejichž tvorba je vám obzvláště blízká a se kterými ráda spolupracujete?
Těch lidí je opravdu velmi mnoho. V posledních letech pro mne byla velmi inspirativní spolupráce s umělkyní Habimou Fuchs, která má v současnosti větší výstavu v brněnské Fait Gallery a se kterou bych ráda pracovala i na umělecké komisi pro prostor Ovenecká 33. Velmi mne bavilo kurátorsky připravovat sólo výstavu Adély Součkové, jejíž životní energie je skutečně ojedinělá. Jakákoli spolupráce s Martinem Zetem (pozn. – nyní používá Zetová) je pro mne radost. Také kurátorská i umělecká spolupráce s Davidem Feslem, Rutou Putramentaite nebo Denisou Langrovou mne určitým způsobem posunula. Ráda vzpomínám i na některé spolupráce ještě z londýnských dob, například s Markétou Othovou a Aleksandrou Vajd, Viktorií Valockou či Annou Hulačovou.
Ve vašem londýnském bytě ve čtvrti Greenwich, kde jste bydlela během působení na pozici ředitelky Českého centra v Londýně, visely nad pohovkou grafiky od Pavla Reisenauera, jejichž námětem bylo desatero božích přikázání. Čím vás zaujaly právě ony a právě toto téma?
Ano, Reisenauerovu tvorbu mám opravdu velmi ráda a mrzel mne – podobně jako spousty lidí – jeho nedávný odchod. Desatero, které viselo v Londýně, byly vlastně zbytkové grafické listy, které jsem našla v depozitáři české galerie Divus. Ta tehdy také sídlila v jihovýchodním Londýně a spolupracovali jsme spolu na několika výstavách. Celý cyklus mi přišel velmi vtipný ale zároveň skvěle technicky zvládnutý. Líbilo se mi, jak Reisenauer v desateru ironizuje schematické návody na morální život, naše tápání o tom, jak žít, a marnou touhu na tuto otázku získat jednu správnou odpověď. Tak jsem si ho nechala zarámovat a potkávala ho pak každý den.
K vašim třicátým narozeninám vám dal tatínek malbu od Lucie Skřivánkové. Proč zvolil právě tuto autorku a čím je vám námět oné malby blízký?
Můj tatínek má opravdu rád malbu a rád podporuje mladé umělce a umělkyně. Obraz od Lucie je z jejího tehdejšího architektonického období, kdy se mimo jiné inspirovala architekturou brazilského Sao Paula. Možná tím je mi dílo blízké, protože jihoamerická modernistická a současná architektura je i mým velkým zájmem a jednou z inspirací pro Ovenecká 33.
Projekt Ovenecká 33 je rezidenčním bytem pro umělce na Letné, který je sám o sobě uměleckým dílem a získal nedávno cenu EDIDA za interiérový design. Co vás k realizaci tohoto projektu vedlo a kdo jsou umělci, kteří se na něm spolupodíleli?
Celý život mě zajímá propojování lidí a zkoumání prostupnosti různých hranic - mezilidských, kulturních, žánrových, druhových. Baví mě hrát si na pomezí. A pak najednou během covidu jsem se ocitla zpět v Praze, měla jsem čas a pustila jsem se do dlouho odkládané rekonstrukce bytu. Po mnoha letech organizování kulturních a uměleckých projektů to pro mne byla příležitost, abych sama trochu tvořila. Měla jsem štěstí, že architekt Jakub Červenka ze studia Objektor byl takovému typu otevřené spolupráce nakloněn. Byt jsme pojali i jako příležitost nechat umělce a designéry vytvářet obytné prvky pohybující se na hranici designu a umění. Slovinská umělkyně Aleksandra Vajd vytvořila terrazzovou mozaiku na podlaze, slovenská textilní výtvarnice Daniela Danielis se starala o textilní prvky, estonská umělkyně Evy Johkova navrhovala závěs, který slouží jako posuvná stěna. Jiří Krejčiřík vytvořil stůl a lavici. Naším cílem bylo vytvořit byt, který je prostorný a plný světla, ale zároveň hravý a proměnlivý, nepřemýšleli jsme úplně o pokojích, spíše o různých scénách a co se v nich může v každodenním životě odehrávat.
Ve vaší kolekci máte i model vláčku upraveného Pastou Onerem. Máte i další díla od tohoto autora či jiných umělců writerské scény?
Zatím ne. A nemám už ani ten vláček, který jsem věnovala jednomu blízkému kamarádovi. Asi opravdu nejsem sběratel. Když cítím, že nějaké dílo, které je u mě doma udělá opravdu radost jinde, tak ho prostě posouvám dál.
Iniciovala jste vznik obou galerií nyní fungujících pod Českým centrem v Londýně (Vitrínka a Bouda). Jaký nejsilnější zážitek s nimi máte spojený?
Asi to, že pokud vím, oba prostory stále nějak fungují, samozřejmě už s jinou dramaturgií. A vzpomínám ráda na všechny vernisáže, které jsme tam měli. Jednou ze silných vzpomínek byla vernisáž výstavy tvůrkyň Lucie Králíkové, Michaely Karáskové a Kateřiny Plamitzerové, při které zároveň na ulici v naší čtvrti Notting Hill performativně vařil polívku Tomáš Uhnák. A pak náš projekt s architektkou Kateřinou Vídenovou May We Kiss, kdy jsme londýnské obyvatele netradičně seznamovali s českými prvomájovými tradicemi.
Jste také spoluautorkou projektu Woods: More than Human Curiosity. Můžete nám ho blíže představit?
Les je mezioborový projekt, který se zabývá vztahem současného umění, krajiny, lidského zdraví a mezidruhového soužití. Součástí našich aktivit je i péče o lesní a luční pozemek v Orlických horách, kde se postupně snažíme o vytvoření permakulturní zahrady s prvky uměleckých intervencí. Kromě toho organizujeme mezinárodní sympozia, umělecké rezidence, workshopy, přednášky, kurátorské výjezdy. Příští měsíc budeme vydávat česko-anglický sborník Liminal Animal, v němž se různí autoři a autorky zamýšlí nad lidsko-zvířecími vztahy z pohledu neuro-etologie, druhismu a etiky.
Na jakých projektech nyní pracujete, co v nejbližší době chystáte?
Teď zrovna se chystám do norského Trondheimu, kde ve spolupráci s Kunthall Trondheim organizujeme třídenní program performancí, projekcí a workshopů pro děti právě s tématem mezidruhového soužití a empatie k jiným než lidským formám života. Připravujeme také program dalšího “lesního” sympozia a v létě se kurátorsky a autorsky podílím na kolektivní výstavě inspirované dílem archeoložky Marie Gimbutas a jejím výzkumem zapomenutých ženských civilizací, která proběhne v galerii La Traverse v Marseille.
Jaký umělec, výstava nebo díla vás v poslední době zaujala?
Měla jsem možnost vidět film Ještě nejsem, kým chci být o tvorbě fotografky Libuše Jarcovjákové, jejíž fotografie i vydané deníky mi přijdou velmi silné. Doteď ve mne rezonuje výstava Moje tělo není ostrov Evy Koťátkové. Ze zahraničních výstav mne v posledních měsících zaujala sólo výstava Lee Lozano, americké umělkyně, která tvořila v 60. a 70. letech minulého století. Její radikální rozhodnutí v tvůrčím i osobním životě se mnou velmi rezonují, byť sama jsem nastavená trochu jinak. A také musím přiznat, že na mne velmi zapůsobila i retrospektivní výstava Marka Rothka, který byl mým oblíbeným umělcem v době dospívání a vidět téměř všechna jeho díla pohromadě pro mne byl velký zážitek.
Dílo jakého autora jste si pořídila naposledy?
Naposledy jsem dostala umělecká díla vytvořená mou neteří a synovcem. A začátkem roku jsem si koupila textilní objekt od belgického umělce Christophera Hefitho a objekt od italské architekty Francescy Torzo. Oba tvůrce zastupuje bruselská galerie Maniera, která propojuje současné umění s architekturou a designem a je mi svým pojetím velmi blízká.
Rozhovor se sběrateli Sbírky Marek
Sbírka Marek je v mnoha ohledech zcela ojedinělou kolekcí současného umění. Založena v roce 2000 bratry (dvojčaty) Ivem a Zdeňkem Markovými, se dlouhodobě zaměřovala na začínající, neprověřené autory. Postupem času přibyla díla i již etablovaných umě...
29. srpna 2024Rozhovor s galeristou Benjaminem Derouillonem
Českého malíře Vojtěcha Kovaříka, který na sebe v posledních dvou letech strhnul pozornost významnými zahraničními aukčními prodeji, objevil francouzský galerista Benjamin Derouillon na Instagramu. Od té doby jeho díla dostal do řady významných sbíre...
1. srpna 2024Rozhovor s medailérem Asamatem Baltaevem
Medailéru Asamatu Baltaevovi pocházejícímu z Čuvašské (Suvarské) republiky Ruské federace je pouhých 32 let. I přes velmi krátké tvůrčí období od ukončení studia se zařadil mezi českou medailérskou špičku. Zvítězil se svými návrhy v mnoha medailérský...
26. června 202429. srpna 2024
26. června 2024
17. října 2024
29. srpna 2024
12. srpna 2024