Jedna z místností obrazárny.

V londýnské historické části Holborn, hned za rohem od stejnojmenné stanice metra, se nachází Lincoln’s Inn Fields – malé náměstí s parkem uprostřed. Na první pohled není zřejmé, že nenápadný řadový dům s číslem popisným 13 skrývá vstup do jednoho z nejzajímavějších a nejstarších muzeí soukromého sběratele na světě. Vnitřní prostory doslova přeplněné uměním, starověkými artefakty i modely své práce přestavěl přesně pro potřeby sbírky již sám Sir John Soane. Ve skutečnosti se přitom jedná o tři, vedle sebe stojící, budovy. Ty postupně odkoupil a propojil tak, že navzdory relativně zachovaným odděleným fasádám, fungují uvnitř jako jeden komplex. Vše zde má své přesně určené místo, pečlivě promyšlené majitelem sbírky a jedním z nejznámějších architektů Británie.

John Soane se narodil do rodiny zedníka ve vesnici Goring-on-Thames, tedy do nijak honosných poměrů. Přesto ho rodinné řemeslo přivedlo k budoucí kariéře. Trénink na architekta zahájil již v 15 letech, kdy se přestěhoval do Londýna – pouhý rok po té, co jeho otec zemřel. Přes známosti svého staršího bratra se dostal k architektovi, portrétistovi a expertovi na antickou architekturu Georgeovi Dance mladšímu. Ten byl rovněž jedním ze zakládajících členů Royal Academy of Art. 

Průčelí Sir John Soane's Museum.

Mladého Soana přivedl ke studiu na této instituci, kde byla výuka, v té době, zdarma. Nadanému studentovi se brzy dostalo ocenění za jeho práci, nejdříve v podobě stříbrné královské medaile a později i zlaté. Obdržel také stipendium poskytované na cestování, a to hned na tři roky. Takzvaná Grand Tour byla v té době tradiční záležitostí mladých mužů, převážně z vyšší střední třídy a šlechtických rodů. Ti se vydávali „na zkušenou“ do Itálie, Řecka a dalších zemí poznat tamější kulturu. 

Obzvláště architekti museli cestovat, aby se seznámili s odlišnostmi tvarosloví různých stylů. Přínos byl ale i v rovině sociální, tedy navazování nových kontaktů. Soane na své cestě, která trvala mezi lety 1776 a1780, potkal řadu pozdějších klientů i celoživotních přátel. Třeba budoucího předsedu vlády Williama Pitta. A tak, i když se mu po cestě Švýcarskem utrhlo dno kufru a ztratil mnoho kreseb, knih a dokonce i obě medaile z akademie a vrátil se zadlužen, byla cesta z dlouhodobého hlediska obrovským přínosem.

Pohled do jedné z místností obrazárny.

Když Soane přijel zpět do Anglie, s dluhem 120 liber  (grant měl přitom 60 liber na rok plus 30 na každou navštívenou zemi), byl okamžitě odhodlaný rozjet svoji kariéru. Chvíli to ale i tak trvalo, než v roce1788 získal zásadní pozici architekta Bank of England. Impozantní budova jedné z nejdůležitějších bankovních institucí na světě se nachází v City of London na stanici metra Bank (jak jinak) a je dodnes symbolem světa financí. Soane na ní pracoval nakonec 45 let, než sám odstoupil. Jeho portrétní socha se dokonce nachází ve výklenku na jedná z jejích vnějších stěn. 

Zajímavá historka se váže i k Dulwich Picture Gallery, jíž byl Soane také architektem. Instituce se pyšní titulem nejstarší galerie v Anglii, jejíž budova byla postavena přímo za tímto účelem. Krom toho jsou zde pohřbeni i zakladatelé obrazárny. Tvarosloví stříšky jejich mausolea, které Soane přímo napojil na galerii, inspirovalo i ikonickou britskou červenou telefonní budku. Sir Gilbert Scott, který ji ve dvacátých letech minulého století navrhl, pro ni použil přiznaně prvek zaoblené stříšky, stejný, jaký je vidět u Soaneovy Dulwich Gallery. Soane měl tento typ střechy v oblibě, použil ho i na hrob své milované ženy Elizabeth.

Dullwich Gallery, jejíž střecha inspirovala i podobu britských telefonních budek.

Návrhy k vlastním architektonických dílům jsou také součástí Soane‘s Museum. Pro mnohé návštěvníky je však tou nejfantastičtější částí kolekce starověkých artefaktů. Soane, jako celoživotní obdivovatel antiky, si za svého života pořídil mnoho historických předmětů z této doby. Kromě římských bust a řeckých váz, také třeba celou řadu pohřebních uren starověkých Římanů. Nutno podotknout, že pro ně uzpůsobil část domu, konkrétně sklep původně určený pro uchovávání uhlí a vína. Ten přetvořil tak, aby upomínal na tradiční pohřební komnaty, respektive katakomby starověkého Říma. 

Zcela výjimečná, i na poměry tohoto muzea, je však komnata s ochozem nad sarkofágem Setiho I., který je dokonce považován za jednu z nejvýznamnějších dochovaných egyptských památek. A jak se dostal takový sarkofág právě k Soaneovi domů? Když jej roku 1817 objevil italský architekt Giovanni Belzoni, nabídl jej nejdříve The British Museum k odkupu. To se ale zdráhalo zaplatit za něj částku 2000 liber – na rozdíl od Johna Soanea. Ten tak rychle vstoupil do hry a sarkofág s hieroglyfy z „Knihy Bran“ popisující cestu duše podsvětím, za požadovaný obnos pořídil. Ve svém domě, již tehdy více připomínajícím muzeum, pro něj vytvořil speciální prostor. Opodál dokonce umístil dřevěnou rakev na mumii, respektive malovaný kryt na ostatky z jiného egyptského hrobu, aby navodil ještě lepší dojem z celé scény.

Soaneův sarkofág.

Mimo starověké reálie je jedním z oblíbených lákadel domu obrazárna, která má otevírací stěny. Na jedné straně místnosti se dají křídla vyklopit natolik, že vytváří průhled do další místnosti a zároveň i o patro níže. Důvodem k tomuto architektonicko-kouzelnickému triku byla snaha vytvořit místo pro co nejvíce obrazů – takto obrazárna pojme třikrát více děl. K vidění jsou zde třeba benátská zátiší, v té době tolik populární, která si Soane obzvláště oblíbil pro zobrazení architektury paláců. Nachází se zde i čtyři velká plátna od Williama Hogartha, oblíbeného komentátora společenských poklesků. Zdejší díla si berou na paškál volební korupční skandál v Anglii před Reformním aktem z roku 1832 a jsou považována za jedna z jeho nejlepších. 

To vše přitom původně mohlo skončit jako dědictví Soaneových dvou synů, u kterých doufal, že budou pokračovat v kariéře architektů. Přání se mu ale nesplnilo. Starší syn John zemřel poměrně mladý, ještě než mohl nějakou vážnější kariéru započnout a mladší George se dal na dráhu novelisty. Oženil se ale s dívkou, kterou rodiče neschvalovali, dostal se do dluhů a za ně i do vězení. 

Poslední kapkou pak bylo pro Johna Soanea, když v září roku 1815 vyšel anonymní článek hanlivě vystupující proti němu. Brzy se ukázalo, že jejich autorem nebyl nikdo jiný, než jeho mladší syn. Nejhorší dopad však měl tento očerňující text na Soaneovu ženu, Elizu, která delší dobu trpěla špatným zdravím. Sama dokonce ještě napsala, že to pro ni byla poslední rána, ze které se nevzpamatuje. V listopadu téhož roku zemřela. Soane to dával za vinu synovi a jejich vztahy se zcela přetrhaly. Mimochodem, jak silné bylo pouto mezi manželi dokládá i fakt, že v rok jejich svatby, tedy 1784, přidal John Soane písmeno E ke svému příjmení – narodil se totiž jako Soan. 

Místnost, která sloužila jako knihovna a jídelna.

Architekt se tak definitivně rozhodl předat veškerý svůj majetek národu a státu a ustanovit svůj dům veřejným muzeem. K tomu musel být schválen speciální zákon, který syn George napadal jako neprávoplatný, protože jej obírá o dědictví. Zákon však byl schválen a Sir Soane již za svého života provázel první návštěvníky svým domem. I když, jak bylo uvedeno u dveří, jen v suchém a nešpinavém počasí. V podmínkách, které si také stanovil bylo, že má být dům co nejvíce zachován v původní podobě. Proto je v muzeu například znatelná absence popisek, které bývají v tradičních výstavních institucích součástí základního vybavení.

O to autentičtější návštěva muzea ale stále je. Tajemnou atmosféru domu prominentního architekta, významné osobnosti své doby a později také člena zednářské lóže – mimochodem Zednářský palác  (Freemasons Hall) se nachází jen pár minut od musea, v oblasti mezi Holbornem a Covent Garden – si zachovalo dodnes. Jeho návštěva je nezapomenutelným zážitkem jak pro vášnivé sběratele, pro které zůstává místem inspirace, tak i pro každého dalšího návštěvníka. Přesně tak, jak si jeho zakladatel přál.