Významné místo v komplexu pražských výstavních síní a uměleckého obchodu první republiky zaujímaly soukromé galerie. Tyto reprezentativní podniky řízené podnikateli nebyly vázány jasně definovanou ideovou profilací jako většina uměleckých spolků a dokázaly tak poskytnout prostor širokému spektru výtvarníků a uměleckých skupin. Jejich výstavní místnosti využívala často krátkodobá nebo čerstvě vytvořená uskupení výtvarníků, která se doposud nestačila etablovat a získat vlastní prostory. Vedle četných přehlídek prací domácích umělců pořádaly galerie závažné prezentace zahraničních autorů a výstavy starého umění. Zájemci zde mohli získat umělecká díla nákupem na výstavách, v komisním prodeji nebo v pravidelných dražbách, jež některé galerie se svými aukčními odděleními pořádaly.

Předchůdcem a inspiračním zdrojem pro pražské galerie meziválečného období se stal Salon Mikuláše Lehmanna. Ten poskytoval své služby od začátku 70. let 19. století na nynější Národní třídě, kde našly své místo i další podobně zaměřené podniky ve století následujícím. Salon založený knihkupcem a nakladatelem Mikulášem Lehmannem (1824–1906) nabízel svým zákazníkům obrazy, grafické listy a barvotiskové reprodukce uměleckých děl.

Titulní strana časopisu Ruch vydávaného majitelem stejnojmenné galerie Aloisem Wiesnerem

V Lehmannových prostorách bylo možné shlédnout též díla soudobých renomovaných autorů, jako byl Josef Václav Myslbek, Václav Brožík, František Ženíšek, Hugo Ullik, Gabriel Max a další. Vedle prací začínajících malířů občas salon hostil i výstavy uměleckých spolků nebo velké retrospektivy uznávaných mistrů. Rozsahem a kvalitou své činnosti se Lehmannův podnik mohl srovnávat s podobnými firmami své doby v Paříži nebo Vídni.

Jinou zajímavou výstavní prostorou sklonku 19. století se stala Galerie Ruch Aloise Wiesnera (1852 – 1924) na Senovážném náměstí. Její majitel, nakladatel a vydavatel stejnojmenné obrázkové společensko-kulturní revue Ruch, zde mezi léty 1886 až 1889 vystavoval díla domácích a některých francouzských současníků. Mezi Wiesnerovy literární spolupracovníky patřil například Karel Boromejský Mádl nebo Vilém Mrštík. Spojení nakladatelského domu s výstavní síní prezentující současné umělce se stalo inspirací pro další podniky Františka Topiče nebo Otakara Štorch-Mariena v následujícím století.