Jméno Antonie Brandeisová (někdy Brandejsová, 1849-1926) je v umělecko-historickém prostředí známé podstatně méně, než Antonietta Brandeis, třebaže jde o stejnou osobu. A podobných záměn, nepřesností či nepochopení je kolem této rodačky ze středočeských Miskovic u Kutné Hory mnoho. V mnohonárodnostním Rakousku-Uhersku se o podstatě kdo, či co je „Böhmisch oder Tschechisch“ živě debatovalo již od 19. století a i pro současné zahraniční zdroje je někdy složité, kam zařadit Brandeisové rodiště. Tu do Rakouska, tu do Čech, ojediněle i na Ukrajinu.

Literatura se rozchází i v přesném datu narození, uvádí se rok 1848 nebo 1849, i datu úmrtí (mylně 1910, správně 1926). Mladá Antonie prošla soukromým školením u mistra historické malby Karla Javůrka v Praze a legenda o ní hovoří jako o učitelově „oblíbené žačce“. Výtvarné nadání dále rozvinula až v Itálii, kam ji zavedlo druhé manželství její ovdovělé matky s Benátčanem Giovannim Scaramellou.

S variantou jména Antonietta Brandeis, ve věku asi osmnácti let, se objevila v záznamech benátské Akademie výtvarných umění v roce 1867, jako jediná ze dvou oficiálních ženských frekventantek na této proslulé umělecké škole. O jak ojedinělý úspěch jde, dokládá fakt, že ženám se vyšší výtvarné vzdělání v Itálii otevřelo až o osm let později, v českých zemích dokonce až s osamostatněním republiky po první světové válce.

Brandeisová studovala kresbu, perspektivu a především krajinomalbu v ateliéru tehdejších klasiků-vedutistů asi pět let a několikrát byla za své školní práce oceněna. Městské prostředí s historickými paláci na kanálech, všudypřítomné gondoly proplouvající pod klenutými mostky a místní kulturní památky se staly charakteristickými náměty jejích olejů na plátně, lepence či dřevě. Právě z podkladového materiálu, společně s rozměry konkrétních obrazů, lze přibližně zrekonstruovat malířčinu profesní kariéru.

Velká, více než metrová plátna s reprezentativními pohledy na Benátky, v úžasných barvách a municiózním provedení, byla již od počátku určena k obesílání přehlídek a veřejnému vystavování. Naopak malé formáty o rozměrech přibližně 20 x 30 cm na pevné podložce s intimnějšími scenériemi z proslavených benátských pamětihodností sloužily jako suvenýry pro movitou zahraniční klientelu, která podnikala oblíbenou mnohaměsíční Grand Tour po jižní Evropě. Do svých domovin v Anglii, Německu či Americe si je turisté nejdříve odváželi osobně – proto ta „zavazadlová“ velikost obrazů. Patrně od druhé poloviny 70. let již Brandeisová spolupracovala se zavedenou sítí prodejních galeristů, především v Londýně, kam dodávala své prosluněné veduty napřímo. I těmito cestami se pak stovky jejích děl rozeběhly do soukromých sbírek po celém světě.

Malířčina produkce kulminovala v 80. a 90. letech 19. století, kdy rozšířila plenérovou tvorbu i o městské krajiny florentské, římské či boloňské. Na prahu padesátky se provdala za benátského důstojníka Antonia Zamboniho, jenž však po necelých deseti letech od sňatku zemřel (1909), a Brandeisová již zůstala ve Florencii až do smrti 20. března 1926. Hmotné dědictví, včetně obrazů, se dle autorčina posledního přání rozdělilo mezi moderní galerii v Palazzo Pitti a především Ospedale degli Innocenti (Špitál neviňátek), kde by měly být uloženy dodnes nezpracované skicáře, obrazy a další materiály z jejího florentského ateliéru.

Brandeisová je díky své bohaté tvůrčí aktivitě zastoupena v mnoha muzejních sbírkách, především v Evropě a zámoří, a samozřejmě v soukromých zahraničních i tuzemských kolekcích. Aukční databáze Artprice eviduje téměř tisícovku jejích dražebních výsledků, což tuto malířku pasuje na celosvětově nejprodávanější umělkyni českého původu vůbec. Pro zajímavost, slavná Toyen figuruje daleko za ní s 698 záznamy.

Aktuální rekord si připsal obraz „muzejních kvalit“ Pohled na náměstí sv. Marka v Benátkách, který před dvěma lety u Sotheby´s uspěl za necelých 441 tisíc dolarů (přibližně 9,1 milionu korun vč. poplatků). K této výjimečné částce kromě autorčiny mistrovské práce s barvami, světlem a perspektivou jistě přispěl i velký formát plátna a identifikace tohoto kusu v katalogu turínské výstavy v roce 1884 (č. 337 za prodejní cenu 5 tisíc lir). Jiné, přibližně půlmetrové až metrové obrazy, se v posledních dekádách dražily za částky mezi 50 až 80 tisíci eur (bez provize). Menší „turistické“ suvenýry jsou dostupné za velmi rozdílné sumy: od 3 do 15 tisíc eur (bez  provize). Za posledních dvanáct měsíců byla Antonie Brandeisová v nabídce světových aukčních síní a galerií téměř padesátkrát.

V tuzemsku byla nejvýše naceněna před třinácti lety u dražebníka Meissner-Neumann, kdy se její Dóžecí palác v Benátkách prodal za více než 632 tisíc korun vč. provize (o sedm let později při další nabídce už „jen“ za 533 tisíc korun). Českým trhem prošla vloni jen trojice děl Brandeisové.

V celoevropském kontextu je malířka považována spíše za Italku, přední vedutistku dlouhého 19. století a průkopnici žen-malířek na benátské Akademii, což zdůrazňuje jak dobová literatura, tak moderní badatelské výstupy. Její současný životopisec Angelo de Gubernatis zmiňuje příběh ze 70. let 19. století, kdy na velkých výstavách ve Florencii a v Budapešti vystupovala pod mužským jménem Antonio Brandeis – což bylo jednoduše proveditelné, neboť své obrazy téměř bez výjimky signovala podpisem ABrandeis.

V roce 2010 proběhla v Modeně monografická výstava asi stovky jejích maleb a kreseb, nedávno byl publikován její portrét z roku 1924 (Florencie). Vloni vyšla anglická obrazová publikace Antonietta Brandeis. Memories from Venice and Beyond (Amuze Art).