Dvě rekordní položky z poslední aukce

Je čtvrtek 10. 1. 2013, 8,45 hod. Po třech týdnech odpočinku strávených stranou co nejdále od civilizace se pomalu vracím do všedních kolejí. Jdu do práce a nesu si s sebou první novoroční úkol. Napsat, na co myslím. Ale to už vcházím do naší oblíbené restaurace na pracovní snídani s Honzou Skřivánkem. Využívám malé chvilky a po dlouhé době sahám po novinách. Hned na první stránce mě zaujímá fotka obrazového rámu vyplněného čísly. Novináři mě opět předběhli. Pečlivě spočítali loňské aukční výsledky, včetně našich. Sečetli, porovnali, seřadili… V tom už vchází kolega. Vždy řádně připraven – milionové obrazy pečlivě uspořádané, tabulky jasně doložené, výpočty bezchybné. Začíná debata „Tak co říkáš uplynulému roku?“ Trefil se do černého. Myslím na něj po celou dobu svátků. Pro mě osobně byl výjimečný. V mnoha ohledech. Vzrušující, napínavý, plný adrenalinových překvapení s dobrým koncem. A opět se v něm o další kousek naplnila tátova ekonomická prognóza, která tehdy byla spíše jeho snem. A to mě vždy potěší nejvíce. V aukcích se totiž rekordně prodávali autoři, kteří doposud nepatřili k těm nejdražším, byť by si zasloužili daleko větší pozornost – Václav Brožík, Vojtěch Hynais, Bedřich Havránek, Jaroslav Čermák, Václav Radimský, Jiří Kars, Jiří Trnka, Václav Tikal, Otakar Kubín, Vlastimil Beneš, Richard Fremund, Josef Hlinomaz a mnozí další. Byť je mediální pozornost stále upřena především k cenám nad deset milionů, srdce sběratelovo zaplesá právě při pohledu na tyto vynikající, avšak komerčně přehlížené malíře. Cenové nárůsty s sebou vždy nesou objevy mnoha obrazů, které upadly v zapomnění nebo byly po generace bedlivě uchovávány jako rodinné stříbro. Loňský rok nám přinesl možnost vidět celou řadu nově objevených obrazů, ať už v aukcích, tak na několika mimořádných a přínosných výstavách – Jakub Schikaneder v NG, Antonín Chittussi ve Východočeské galerii v Pardubicích, Miloš Jiránek v GVU v Chebu a v Galerii moderního umění v Roudnici, Černá slunce a Jan Zrzavý v Galerii výtvarného umění v Ostravě atd.

Báječné výstavy, úžasné prodeje, aukční obrat takřka za miliardu… výjimečný rok…

Rozhovor utíká jako celý rušný život okolo. Otázky pečlivě připravené, odpovědi již často vyřčené…

Honza má dnes na programu ještě další dva významné galeristy, já jednoho drsného zubaře. A už běžíme. Každý svou cestou. Spěcháme. Jaká škoda. Často spěcháme, nadáváme, měříme život výkonem, kalkulujeme, spekulujeme, sčítáme a odčítáme. Zbytečně, marně a nerozumně.

Pátý z generace Kodlů s aukčním rekordem roku 2005

 

Na dlouhých deset dní jsem ztratil myšlenku. Skvělý minulý rok se mi rozdrobil ve víru naší přetechnizované civilizace. Dneska jsem ale utekl daleko za město. Všude kolem je krásná kavánovská zima. Jeho růžový podvečer. Mráz štípe do tváří, krajina voní čerstvým sněhem. Tento týden začínají první zpěvy sýkory koňadry, začíná kvést čemeřice a hnízdí křivka obecná. Zázrak podobný jako ty úžasné, překvapivě naleznuvší obrazy, které kolem nás v uplynulém roce tiše propluly a zase se schovaly, aby mohly překvapit.

Na temně modré obloze vyskakují první hvězdy, v dálce problikává tisíce světel nějakého města. Lidé v něm chvátají, předhání se, závidí, pomlouvají, poměřují, nadávají, vydělávají peníze….. Za mnou ticho lesa obestřené mnohým tajemstvím, krásou odhalenou pouze tomu, kdo chce a umí porozumět. Kterou cestou se vydám? Pro letošek mám jasno. A co Vy, milí přátelé? Ať tou či onou cestou, přeji Vám na obou hodně štěstí!

Letos rostly ještě v listopadu...

 

Předchozí fejetony si lze přečíst zde, zde a zde.