Bartuszová se narodila 24. dubna 1936 v Praze s poetickým příjmením Vnoučková. Studium absolvovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru keramiky a porcelánu u profesora Otto Eckerta. Již roku 1961 se však vdala za Juraje Bartusze, rovněž sochaře a narodila se jí první dcera. V roce 1963 odešli manželé do Košic, kde žila a tvořila celý život. V té době to bylo rychle se rozvíjející město a Bartuszová zde později realizovala několik veřejných zakázek. Známá je však především pro bílé plastiky připomínající skořápky, kapky vody či jiné obdobné organické tvary. Vytvářela je ze sádry odléváním, přičemž používala třeba i nafukovací balóny svých dcer. Bartuszová zemřela v roce 1996 na dlouhodobé komplikace spojené s autoimunitním onemocněním známým jako Sjögrenův syndrom. V roce 2005 uspořádala Slovenská národná galéria Bartuszové velkou retrospektivní výstavu s názvem Cesta k organickej plastike. Až do letošního roku šlo o její nejvýznamnější přehlídku.

 

Výstava v britské Tate Modern, nazvaná jen Maria Bartuszová, byla nakonec po odkladech způsobených pandemií otevřena letos 20. září a potrvá až do 16. dubna příštího roku. Expozice se nachází v nově přistavěném křídle Tate Modern pojmenovaném Blavatník Building, která je přímo propojena s původní ikonickou bodovou upravené elektrárny. Na patře je Bartuszová společně s výstavou Yayoi Kusama, přičemž obě expozice zaujímají prostor přibližně stejné rozlohy. 

 

 

Výstavní vstupy jsou umístěny přímo naproti sobě, odděleny pouze chodbou. Ačkoliv umění obou autorek je zcela odlišné, spojuje je více, než by se na první pohled mohlo zdát. Mimo jiné obě spadají do konceptu galerie Tate zaměřeného na ženy umělkyně a prezentaci jejich nezřídka dlouhodobě opomíjené tvorby. Zmínka o dalších ženách sochařkách se nachází i na zadní straně drobného katalogu, který návštěvník při vstupu do expozice Bartuszové dostane. 

 

V něm je také uvedeno poděkování za podporu takzvanému „Maria Bartuszová Exhibition Suport Circle“ . Do něj jsou zahrnuty galerie Acquavelle Galleries, Alison Jacques gallery nebo obchodníci s uměním Amy Gold a Brett Grovy, či Wagner Foundation. Poděkování je dále směřováno k řadě institucí, vládě, ale i Tate Patrons. Tato exkluzivně oslovená skupina sběratelů z různých zemí patří k dlouhodobým programům vzájemné podpory soukromého sektoru a Tate Modern. Jedním ze zástupců české scény (několik let jediným) je olomoucký sběratel Robert Runták, který na výstavu rovněž zapůjčil dílo Bartuszové ze své sbírky. Zápůjčka probíhala relativně snadno, jak Runták uvádí, přičemž dává nahlédnout do celého procesu. 

 

 

„Jednak se po dlouhá léta znám ze svého působení v akviziční komisi Tate Modern s kurátorkou výstavy Juliet Bingham a jednak jsem dílo kupoval z londýnské galerie Alison Jacques, která dnes prakticky výhradně zastupuje pozůstalost Márie Bartuszové. Vzhledem k tomu, že jde o dosti významné a dobře zdokumentované dílo, které kurátorka výstavy znala, a velmi stála o to, aby bylo součástí výstavy, tak došlo k rychlé domluvě mezi ní, galerií a mnou a zápůjčka byla vyřešena,“ vysvětluje Runták. 

 

Sám sběratel také přiznává, že prezentace díla ze sbírky na takovéto výstavě je vítána:  „Je samozřejmé, že i pro mne coby vlastníka díla je jeho zastoupení na tak prestižní výstavě velmi významné a výhodné.“ Komplikaci nezpůsobilo ani posunutí výstavy o dva roky.  „O tom, že výstava bude, vím už někdy od roku 2017. Kvůli pandemii došlo k odložení i mnoha další výstav, tato není výjimkou. Důležité je, že se Mária Bartuszová výstavy konečně dočkala a že jde o výstavu reprezentativní, krásnou a mimořádně zdařilou. Pro mě je potěšující skutečnost, že Tate opět v praxi potvrzuje, že se v akviziční i výstavní činnosti nezaměřuje pouze na tradiční západní regiony, ale že svou pozornost obrací i do jiných míst, včetně teritoria východní Evropy,“ dodává Runták.

 

 

Sále vzrůstající zájem o tvorbu této autorky nakonec potvrzuje i zařazení konvolutu přibližně 500 jejích děl do kurátorované výstavy 59. ročníku Benátského bienále. Ta se tradičně nachází v části zvané Arsenale, kde jsou původní loděnice a zbrojnice přetvořeny na výstavní haly. Letošní kurátorka Cecilia Alemani, převzala název výstavy z titulu knihy Leonory Carrington, ve které surrealistická malířka popisuje magický svět v němž je život neustále přehodnocován skrze představivost. 

 

Dílo Bartuszové do tohoto konceptu zcela zapadá, její tvorba nad to zůstává nadčasová a univerzálně pochopitelná. Zároveň je již ukončena, tedy časově ohraničena a o to snadněji ji lze jako celek zařadit. Samozřejmě to ale znamená i omezenou dostupnost, což zvyšuje lukrativnost jejích děl. Dá se proto předpokládat, že stávající zájem se bude rozšiřovat i mezi další galerie, kurátory a v neposlední řadě i sběratele.