Vintage print Dotýkání z roku 1971, který zaznamenal úctyhodný úspěch před sedmi lety u Prague Auctions, kdy byl vydražen za 325 tisíc korun (více zde), jakoby pomyslně odstartoval Svobodův „druhý“ výstavní a galerijní život. Komornější projekt v Galerii Josefa Sudka (Jan Svoboda: Fotografie ze sedmdesátých let, 2014/15) nebo putovní akci v pražské Artinbox galerii (Jan Svoboda: Filosof ticha, 2015) střídaly reprezentativní přehlídka Jan Svoboda: Nejsem fotograf v Moravské galerii v Brně s výpravnou publikací (2015) či nejaktuálnější počin Jan Svoboda: Proti světlu v londýnské The Photographer's Gallery (2020). Ve stejném roce vznikl také kompletní soupis Svoboda díla ve sbírkách Moravské galerie (Jiří Pátek).

Umělcovo fotografické mistrovství však nevznikalo nijak přímočaře, jak dokazují Svobodovy profesní i životní peripetie. Narodil se v roce 1934 v Bohuňovicích u Olomouce a přes roční učňovskou zastávku na porcelánce ve Staré Roli u Karlových Varů zakotvil v Praze, kde ve dvaceti letech absolvoval na SUPŠ v oboru scénické výtvarnictví. Ve fotografování byl v podstatě samouk, ke svému osobitému ateliérovému projevu se dopracoval přes experimenty s portréty, akty, městskými krajinami. První fotografický soubor 100 pohledů na michelskou plynárnu pochází z konce padesátých let, kdy volnou tvorbu kombinoval se zaměstnáním aranžéra a výtvarníka ve velkých státních podnicích. Tehdy, v roce 1958, také shlédl „iniciační“ výstavu Josefa Sudka v Alšově síni v Praze. Spolu se svou první ženou Julií, spolužačkou ze střední školy (ilustrátorka Julie Svobodová, roz. Oberdingová 1933-1998), se sbližovali s neoficiálním uměleckým prostředím, angažovali se ve skupině Máj (poslední výstava v pražské Nové síni v roce 1964).

V kurátorských kruzích se Jana Svobody ujala Anna Fárová a uspořádala mu první samostatnou výstavu v přelomovém roce 1968 v Galerii na Karlově náměstí. Následujících necelých deset let je dnes považováno za nejinspirativnější období jeho fotografické práce, nejen v roli autora, ale i dokumentátora a „fotoreportéra“ prací řady dalších významných výtvarníků. Svoboda odvážně experimentoval s fotografií jako médiem, vytvářel velkoformátové zvětšeniny, adjustoval je na sololitové desky s podpůrnou zadní konstrukcí, s níž mu pomáhal Jan Koblasa, a instaloval přímo na zeď, bez paspart, rámů či zasklení.