Hledám věčné gesto, které najde obdiv i za sto let

Rozhovor se sběratelem Jaroslavem Pulicarem

Jaroslav Pulicar je známým fotografem, který se rovněž rád obklopuje uměním. Od roku 2009 proto provozuje Galerii 34, která se nachází přímo v jeho brněnském bytě. Byt/galerie, kde prezentuje další fotografy, je přístupná během vernisáže a po domluvě. Uskutečnilo se tam už přes padesát výstav.

Alternativní popis Fotograf a sběratel Jaroslav Pulicar

Bytová galerie může být vnímána jako specifický způsob sběratelství – jste neustále obklopen uměním, jehož výběr při vzniku výstav spolukurátorujete a které je pravidelně obměňováno. Zůstává záznam výstav, pozvánky. Jak vás napadl vlastně tento záměr?

Před přibližně 16 lety, kdy jsem se do tohoto malého bytu nastěhoval, jsem v chodbě pověsil několik fotografií, které jsem chtěl mít na očích. Na chodbě, která není přímo osvětlená a k fotkám tedy šetrná, tak vznikla řada asi sedmi fotek. Po několika dnech mě při pohledu na ně napadlo, že bych někdy pozval nějakého kamaráda, instalované fotky vyměnil na jeden večer za jeho fotografie a pozval další známé na nějaké setkání. No a odsud byl, k víceméně pravidelným instalacím a názvu „galerie“, již jen krok. Samozřejmě k regulérní galerii má tento prostor velmi daleko. Nyní pořádám čtyři výstavy ročně. Také jsem před časem, v průběhu výstav, zakoupil projektor a součástí výstav je i projekce další tvorby vystavujícího autora, kterou při té příležitosti komentuje a probíhá jakási diskuse. Jinak bych se chtěl tedy mírně ohradit proti slovu „spolukurátorujete“ – já se rozhodně nepovažuji za kurátora. Kurátorova práce s výstavou by měla být hlubší, promyšlenější než ta moje, měl by možná vzniknout nějaký text, uvedení, vřazení do nějakých souvislostí, čemuž zůstávám vše dlužen. Fotky spolu sice vybereme, ale výstavy kromě představení autora nijak neuvádím. Již bohužel zemřelý dlouholetý vedoucí kurátor fotografické sbírky Moravské galerie v Brně Antonín Dufek, pravidelný návštěvník zdejších vernisáží řekl, že tomu zde více sluší takový letmý underground, než přílišná sofistikovanost. Tak toho se držím.  

Alternativní popis Pohled do chodby bytu - výstavních prostor v bytě Jaroslava Pulicara a zároveň Galerie 34

Jednou z posledních výstav ve vašem bytě byla expozice fotek Bohdana Holomíčka. Ten nyní vystavuje v trutnovském centru umění Epo1. V lednu zde proběhne i křest jeho nového katalogu. S Holomíčkem se znáte dlouho, zachytil vás i na několika jeho fotografiích. Jak jste se setkali?
           
Ano, výstava v Trutnově je velmi opulentní a je to dobrý zážitek, viděl jsem ji v prosinci. Spíš než o katalogu bych mluvil o knize. Ta, která k výstavě vyšla, je další z již načaté řady s názvem „Album“ a je prima, těším se na další díl. S jakýmsi téměř zděšením jsem si uvědomil, že s Bohdanem se znám zhruba 50 let. Hned na začátku mých studií na vysoké škole mě s ním seznámil můj spolužák a jeho tehdejší soused. Byl jsem sice docela daleko jeho teritoriálnímu působení – já byl na Slovensku a na Moravě, on spíše v Čechách a Praze, ale občas jsme se potkali. Byl jsem informován o jeho výstavách, na které jsem zajížděl. Bohdan je pro mě dobrý příklad, jak se obecně změnil přístup k fotografii. Kdykoliv jsem jej někde potkal, tak vždy vydoloval z batohu krabici s fotografiemi a rozdával je na všechny strany lidem, které předtím někde vyfotil, čímž dál protáhl tu trajektorii přátelství, v radosti ze setkávání. Kontakt s tou fotografií, s tou materií – fyzickou fotkou, byl pro každého velmi osvěžující. Dodnes ve své zájmové bublině kamarádů a přátel vidím po domácnostech typické Bohdanovy fotky na papíře: dokument v technickém formátu A4, okamžitě vizuálně rozeznatelné, s černým roztěkaným rámečkem, stal se z toho jakýsi brand. Dříve, když se sešli fotografové nebo se navštívil ateliér, byly k vidění fyzické fotky. Tento zážitek se dnes přesunul na obrazovky počítačů a tabletů, pro mě to již není ono.
                                  
Můžete přiblížit koncept Holomíčkovy výstavy ve vaší Galerii 34, která zde byla k vidění na podzim minulého roku? Vystavena zde byla celá řada fotografií známých osobností, například Václava Havla, ale i mnoha jiných, především z kulturní scény.

To jak byly fotografie u mne vystaveny, byl recyklát konceptu, který byl použit na výstavě v Praze, Plzni a možná i jinde. Název výstavy byl „Fotografie fotografů“, tedy především portréty fotografů, nebo momentní záběry na fotografy při práci, fotografie z různých setkání, oslav či návštěv atelierů. Ale skutečně to byly především „portréty“ fotografů. Samotná instalace byla provedena tak, že fotografie byly na formátu A3 a byly zavěšeny na rastru z hřebíků. Přičemž na jednom hřebíku bylo třeba pět kusů fotografií a ty si návštěvník svěsil, prohlížel a dal zpátky. Takto bylo u mě doma – v tom dosti klaustrofobním prostoru – instalováno na 200 fotografií.

Alternativní popis Potrét vernisážových hostů v Galerii 34

Vy sám také sbíráte anonymní fotografie, které lze stále najít v bazarech a starožitnostech. Co vás právě k nim přivedlo?

V těchto fotografiích je často jakási esence fotografie, mnohdy je tam cosi, co je podle mne fotografii nejvlastnější. Tím, že jsou to anonymní díla, lze v nich nalézt i určitou porci naivity, ale zároveň nekalkulované upřímnosti. Jedná se velmi často o staré fotografie, nejčastěji z doby první republiky. Preferuji momentní portréty, dokumentární fotografii, zátiší, cokoliv, kde něco přetrvalo – nějaké věčné gesto, úsměv, situace, něco, co je právě vlastní fotografii, a co bude k obdivu za dalších sto let. Na systematické prohledávaní bazarů a antikvariátů ale nemám již moc času. Nakupuji občas na specializovaných internetových aukcích, nejsem v tom příliš systematický. Dělám si tím občas malou radost.

V bytě také trvale zůstávají i další umělecká díla z vaší kolekce. Například v obývacím pokoji rozměrný objekt, před který bývá v případě potřeby staženo promítací plátno, nebo řada obrazů a samozřejmě fotografií v dalších místnostech. Můžete nám přiblížit příběhy některých z nich?

Tady bych byl opatrný se slovy „umělecká díla vaší kolekce“. Myslím že zde není nic s nějakou doopravdickou uměleckou hodnotou. Jde především o věci, které jsem s někým vyměnil, dostal darem, získal ve vetešnictví nebo někde našel. Jejich hodnota je ovšem velmi silná stran vzpomínek a spojených zážitků, není to systematicky sběratelsky budovaný  konvolut. Má obsese „horror vacui“ mě nutí byt trochu přeplácávat, s čímž se již trochu ostražitě srovnávám. Ale jsem rád, že jste si všimla objektu u projekčního plátna. Je to tzv. tapa, zástěna z vytloukané stromové kůry, původem z Polynézie. Pochází ze sbírky mého tchána, který ji získal od sběratele Joe Hlouchy v roce 1954, což je rok mého narození. Tím tento předmět pro mne dostává mírně mystický nádech. Tyto zástěny byly vyrobeny jako funkční věci, kryt proti větru či přikrývka. Tapa je celoplošně vyzdobena geometrickými motivy ve třech odstínech přírodního pigmentu. Při pozorném sledování je ovšem možno přijít na to, že geometrické vzory mají občas jakési překvapivé odchylky, nedostatky, změny v rytmu. Často si sednu naproti s vínem, tapu pozorně sleduji a snažím se zjistit, zda v tom není náhodou něco zašifrovaného, zda v tom není nějaké poselství. Někdy jsem vypil celou láhev a stejně na nic nepřišel. Tapa je velmi nelhostejný předmět v mém bytě.

Alternativní popis Pozvánka na výstavu Bohdana Holomíčka v Galerii 34

Jaký autor, nebo výstava vás v poslední době hodně oslovila? 

Nemám žádný vybočující zážitek z řady výstav v poslední době. Z celého provozu mé bytové galerie nicméně pomalu krystalizují jisté drobné skutečnosti. Především zvu autory, aby u mne po výstavě zůstali do druhého dne – pokud je to možné, tak potom jedeme někam na výlet a o fotce mluvíme zase z možná trochu jiného úhlu pohledu. Zjišťuji tak další aspekty tvorby a práce s fotkou – u někoho (třeba) překvapivou lehkost a u někoho (třeba) překvapivý pocit závažnosti, který své tvorbě přisuzuje. Zajímá mě vztah „komerčnosti“ tvorby a jeho fazety. Protože jsem byl vždycky dosti solitérní figura ve fotografii, vyšel jsem z amatérského prostředí a funguji v něm vlastně doposud, je toto vše pro mne dosti zajímavé.  

Alternativní popis Jaroslav Pulicar: Zakarpatská Ukrajina, 2015. Z výstavy v Leica Gallery Prague.

Jak vybíráte autory a sestavujete program galerie?

Někoho sleduji roky, někdo se zjeví rychle a je tu. V začátcích jsem se držel autorů z okruhu mých známých, co dělají tzv. dokumentární fotografii. Později jsem se rozhlížel i po lidech, co se ve fotografii dívají i jinam než já, čímž si rozhodně nedělám žádné násilí – zajímá mě to. Na jaro je zde domluvena výstava Terezy Kabůrkové Pražákové a s několika další autory ladím možný termín.

Pokud by se chtěli čtenáři zúčastnit vernisáže, nebo se na výstavu přijít podívat, co pro to mohou udělat?

Napsat mi na mail pulicar.jaroslav@gmail.com a dohodneme se.


Související články

Sbírka umění se má čistit, je to živý organismus

Sbírka umění se má čistit, je to živý organismus

Rozhovor se sběratelem Petrem Pudilem

Petr Pudil je podnikatel, mecenáš a sběratel, který spolu Pavlínou Pudil stojí za projektem Kunshalle Praha. Fascinuje ho digitální umění. „V digitálním umění se něco děje, co bude mít za sto let velkou relevanci. Jen nevíme, co to je. A to mi přijde...

10. června 2024
Sbírání starých mincí mi pomohlo začít nový život v emigraci

Sbírání starých mincí mi pomohlo začít nový život v emigraci

Rozhovor se sběratelem Václavem Brunou

Dr. Václav Bruna vytvořil unikátní sbírku velmi vzácných, extrémně vzácných a raritních mincí, výhradně české provenience, od starověkých ražeb až po ražby moderní. „Má sbírka je výjimečná v tom, že jsem ji sestavil s edukativním záměrem, protože tam...

3. dubna 2024
V Ovenecké jsme s umělci vytvořili scény pro každodenní život

V Ovenecké jsme s umělci vytvořili scény pro každodenní život

Rozhovor se sběratelkou Terezou Porybnou

Tereza Porybná působila v letech 2013 až 2019 jako ředitelka Českého centra v Londýně a v letech 2014-2016 byla prezidentkou sdružení Evropských kulturních institutů v Londýně (EUNIC London). Spolu se Zuzanou Blochovou a Edith Jeřábkovou stojí za pr...

25. března 2024
Zobrazit všechny

Další články


<