Výstava Zdeňka Buriana Vzdálené světy se snaží být specifická zejména v tom, že usiluje o přiblížení provázanosti tvorby ilustrátora a Burianových vlastních zájmů. Obdivoval různorodé civilizace od současnosti do dob dávno minulých, proto se ve své práci pokoušel poodhalovat mýtus exotického, zaniklého i zanikajícího. Schopností vystihnout autenticky tato místa a kultury disponoval i přes to, že se s nimi nikdy nesetkal.

Jeho romantická duše byla fascinovaná přírodou a jejími proměnami, dobrodružnou literaturou, zaniklými civilizacemi, i návštěvami v jeskyni Šipka, ležící nedaleko jeho rodné Kopřivnice, které mu alespoň částečně nahrazovaly chybějící zkušenost s exotickým a prehistorickým prostředím.

Z prezentované oblasti etnografické dokumentaristiky stojí za pozornost cyklus krajinných pohledů vznikajících pro časopis Širým světem, který v letech 1925–42 vydával významný nakladatel Stanislav Nikolau. Ze souboru vyniká především Na indické vesnici (1930), evokující jemné nuance Burianovy kvašové techniky.

O něco pozdější práce, jakou je například olej Na mongolské stepi (1936), naznačuje směr Burianova vývoje směrem k obrazově sceleným pracím, ve kterých je schopen zacházet vyprecizovanou realistickou technikou do větších detailů, aniž by se vzdával specifického romantizujícího nádechu svých děl.

Na tyto práce volně navazují portrétní plátna zachycující výrazné osobnosti primitivních národů a odlišných kultur, které žijí v souladu s přírodou a hájí její zájmy. Jsou součástí Burianova obrazového cyklu Porobení, náležejícího do jeho volné tvorby. Myšlenky související s ochranou přírody byly Burianovi jako trampovi velmi blízké a dobře si uvědomoval nebezpečí plynoucí z neustále se rozpínající civilizace.

V rámci souboru vyniká frontální majestátní portrét legendárního siouxského náčelníka a uctívaného svatého muže, Sedícího býka (Sitting Bull, 1977), považovaného za symbol posledního odporu Indiánů proti americkým osadníkům. Burian zde jako v jiných případech vychází z dokumentární fotografie, jejíž vyznění však upravuje tak, aby docílil větší majestátnosti zobrazeného a podtrhl jeho duchovní význam. Podivuhodnou skutečností je krucifix, který má náčelník také na původní fotografii Davida Francese Barryho z roku 1885, jež se patrně stala předlohou obrazu.

Z oddílu představujícího pravěk si divák může prohlédnout Burianovy ilustrace k Augustovým beletristickým povídkám, inspirovaným archeologickými nálezy. Podařilo se také sestavit poměrně ucelenou řadu předchůdců člověka, která vznikla ze spolupráce s paleontologem Vratislavem Mazákem v polovině 70. let.

Vesměs lze konstatovat, že Burianovy obrazy pravěku jsou natolik vědecky správné, nakolik vyspělá byla soudobá věda – každá rekonstrukce je jen obrazem momentálního poznání a zrcadlem vývoje paleontologie, případně osvědčením kvality odborného poradce.

Závěrem dodejme, že Burianova tvorba je dlouhodobě doprovázena obrovským diváckým zájmem. Od jeho smrti v roce 1981 proběhla řada výstav, z nichž největší událostí byla v roce 2005 Burianova retrospektiva v Jízdárně Pražského hradu. Pravidelně také vycházejí nové publikace, které se snaží postihnout Burianovu tvorbu v celém rozsahu nebo uspořádat její specifický úsek. Nicméně velký rozsah díla a dosud nezodpovězené otázky ohledně přesnější analýzy tvorby, kontextu či inspiračních zdrojů naznačují, že hlavní část bádání nás ještě čeká a právě tematické projekty mohou být tím správným klíčem.

Zdeněk Burian: Vzdálené světy
European Arts, Senovážné náměstí 8, Praha 1
1. 12. 2016 - 31. 1. 2017
www.europeanarts.cz