Předaukční odhady v rozpětí od 7 do 10 milionů liber bez aukčních poplatků naznačovaly, že půjde o zajímavou akviziční příležitost. Expertům ze Sotheby's se vyplnily dokonale, finální částka dosáhla horní hranice předpokládané ceny. Lze spekulovat, že více než samotný umělecký kousek zaujala kupce jeho provenienční a autorská legenda a také čistě investiční potenciál, vysledovatelný zpětně až k roku 1986.

Nabízené plátno o rozměrech necelých 33 x 23 cm je díky dochované korespondenci a badatelské literatuře dobře zdokumentováno. Pochází z března 1888, kdy se nespokojený pětatřicetiletý malíř Vincent van Gogh přestěhoval z unavující Paříže do inspirativnější oblasti jižní Francie, do Arles. Z místní krajiny si oblíbil především tzv. Langloisův most, dřevěný zvedací most Pont de Réginelle na městském plavebním kanále. Tentýž motiv s řekou, mostní konstrukcí a nábřežím maloval či kreslil téměř desetkrát. Chtěl zachytit autentické barvy v prosluněné atmosféře příměstské krajiny přímo na místě, při práci v plenéru. Počasí mu však plány zhatilo.

Přišel déšť a vítr, které zahnaly van Gogha na celé dny do ateliéru. Tam se sice pokoušel malovat scenérii s Langloisovým mostem po paměti, ale bezvýsledně, neúspěšně. S obrazem nebyl spokojen, vyřízl z něj jen kousek plátna s mileneckým párem a zbytek zničil. Ihned, jakmile se venku alespoň trochu vyčasilo, si postavil malířský stojan na pobřežní cestu a pustil se do práce na novém plátně. Ale na pošmourné nebe musel použít tlumenější barevnou škálu a nikdo z rybářů, pradlen ani procházejících se milenců mu nestál modelem (tento obraz je ve sbírkách Van Goghova Musea v Amsterodamu).

Jak to všechno tak dopodrobna známe? Ve své době téměř neznámý výtvarník se složitou osobností Vincent van Gogh udržoval obsáhlou korespondenci se svými přáteli a podporovateli, bez nichž by měl již tak nelehký život ještě strastiplnější. V dopise z 18. března 1888 svému příteli Emilu Bernardovi poslal skicu plánovaného obrazu i s detailním popisem a barevnou kompozicí (dnes v Morganově knihovně v New Yorku) – v popředí žena s oranžovými vlasy objímající levou paží svého milého lodníka ve žlutém slamáku a modré košili. O pár dní později již svého bratra a celoživotního protektora Thea van Gogha v dopise informuje o zhoršení počasí a výměně rozřezaného plátna za nové.

Fragment s procházející se dvojicí si však Vincent ponechal jako vzorový motiv figurální stafáže, který opravdu později několikrát ve svých obrazech použil. Z ateliéru se výřez dostal k jeho přátelům Marii a Josephu Ginouxovým, majitelům oblíbené kavárny Café de la Gare, kousek od van Goghova arleského Žlutého domu. Mezi květnem a zářím 1888 si u nich pronajímal hostinský pokoj. V oficiálních záznamech figuruje jako první majitel pařížský dramatik Henri Bernstein (prodáno v Hôtel Drouot v roce 1911), přes řadu agentů a galerií se Milenecký pár, někdy titulovaný také jako Provensálská ekloga nebo Kráčející dvojice, objevil na aukci v Oslo (1968) a následně v Londýně u Sotheby´s v roce 1986. Tehdy uspěl za 280 tisíc liber.

Po patnácti letech se již prodejní částka navýšila o řád, neboť van Goghův fragment se u téže aukční síně vydražil v roce 2001 za 2,9 milionu liber. A o dvanáct let později přišel další fantastický nárůst na 4,7 milionu liber – tentokrát obraz putoval do japonské soukromé sbírky z newyorské pobočky. Organizátoři březnové aukce cílili mimo jiné i na asijskou klientelu, neboť obraz v únoru 2022 krátce prezentovali ve své Tchaj-pejské pobočce.

S cenou přes 10 milionů liber se Milenecký pár svou velikostí zhruba formátu B4 v rámci londýnské večerní nabídky zařadil na 5. místo. Nejvíce zabodoval téměř metr a půl široký obraz Říše světel (L’empire des lumières) od belgického surrealisty Reného Magritta. Obraz namaloval v roce 1961 pro dceru svého podporovatele Pierra Croweta Anne-Marie Crowetovou (nar. 1939), belgickou tenisovou šampionku. Tvář samotné Anne-Marie se objevila na několika umělcových obrazech.

Magritte námět této malby zpracovával už od konce 40. let a vzniklo několik jeho verzí, nyní v soukromých i veřejných sbírkách, z nichž ta dražená je ze všech nejrozměrnější. Plátno zůstalo od svého vzniku v majetku Anne-Marie Crowetové a jejího manžela Rollanda Gilliona. Ti nashromáždili také úctyhodnou sbírku secesního umění (La collection Gillion Crowet), kterou v roce 2006 darovali regionu Brusel. Čítá přes 230 exponátů a je k vidění v Musée Fin-de-Siècle patřícím pod belgické královské sbírky. 

Licitace obrazu L’empire des lumières, který mělo od roku 2006 do roku 2020 v dlouhodobé zápůjčce Magrittovo muzeum v Bruselu, trvala téměř osm minut. Jeho vyvolávací cena činila 40 milionů liber, kladívko v ruce licitátorky Heleny Newmanové se zastavilo na částce 51,5 milionu. Včetně provize pak plátno přišlo nového majitele na 59,5 milionu liber (přibližně 1,7 miliardy korun). Znamená to nejen nový aukční rekord pro Reného Magritta, ale také nejvyšší částku v britských librách, která kdy byla v Evropě za jakoukoli malbu zaplacena.