Jste vystudovaná historička umění a úspěšná galeristka. Jakým uměním se vy sama obklopujete?

Nejdřív bych měla podotknout, že necítím potřebu umělecká díla vlastnit. Celý svůj profesní život jsem jimi obklopena – v ateliérech, na připravovaných výstavách, neustále chodím po galeriích, muzeích, veletrzích či kostelích. Mám menší kolekci děl od umělců, respektive přátel, se kterými jsem se osobně setkala a jejichž tvorbu sleduji mnoho let – tedy také od všech umělců a umělkyň, kteří jsou zastoupeni mojí galerií.

Ceníte si některého díla z jakéhokoliv důvodu více než ostatních?

Všech umělců a umělkyň, od kterých vlastním díla, si velmi cením. Ke každému se váže osobní příběh, a to je kvalita, která je nezaměnitelná a pro mě osobně nevyčíslitelná. Neumím si představit, že bych některé prodala. Objekt Moon Light od Pavly Scerankové jsem si koupila z čirého přátelství a obdivu dříve, než se otevřela galerie. Po fotografii Jirky Thýna From Now Everything Will Be Beautiful jsem toužila mnoho let a pak jsem ji dostala darem od svého tehdejšího partnera. Nemluvě o fotografii benátské katedrály svatého Marka otočené o 180 stupňů, kdy vyjadřuje zlatý řez, od Václava Kopeckého nebo Leçon de photographie Markéty Othové. Od stejné fotografky si vážím snímku vytvořeného společně s Adélou Svobodovou, který vznikl pro jejich společnou výstavu v galerii v roce 2017. Je to autorská interpretace fotografie, na které byla zachycena Charlotte Perriand ve slavné Chaise longue basculante B 306. Autorem snímku je Le Corbusier. V tomto případě je to Adéla zachycená Markétou. 

Václav Kopecký: Between Document and Monument

Co pro vás umělecké dílo musí mít, aby vás zaujalo? 

Obávám se, že to nedokážu slovy přesně vyjádřit. Je to spojení znalosti, oka, emoce, respektive dnes již vím, z velké části intuitivně, že je to výjimečné dílo. Osobnost umělce je naprosto zásadní – prvotně důležitější než jednotlivé práce je charakter autora a autenticita. Ne každá práce vás musí oslovit, ale osobnost vždy. Miluji také staré mistry a vždy si říkám, jaké by to bylo, kdybychom si mohli promluvit nad jejich tvorbou a usilováním. 

Považujte se za sběratelku? 

V profesionálním slova smyslu, tak jak sama referuji o sběratelích, se za ni považovat nemohu. 

Uměleckou scénu ale sledujete kontinuálně. Co vás na ní v poslední době nejvíce zaujalo?

Sleduji dění v „globálních“ intencích neustále. Je to složité, protože některé výpovědi jsou pro mě důležité odborně, profesně, jiné jsou čistě osobní. Neustále se to mísí a vlastně to považuji za výhodu, protože dochází k neustálé komparaci. Také píši, což mi pomáhá tříbit bezprostřední dojmy, když musím následně racionálně analyzovat, co mě oslovilo. 

Markéta Othová, Adéla Svobodová: autorská interpretace fotografie, na které byla zachycena Charlotte Perriand ve slavné Chaise longue basculante B 306, od Le Corbusier

Vaše galerie funguje již přes deset let. Proměnil se za tu dobu nějak váš vkus, co se preferovaného umění týče?

Galerie funguje, ale od počátku roku 2021 bez výstavního programu. V současné době se víc věnuji kurátorským projektům a píši. Nemyslím si, že se mé preference proměnily. Neustále hledám to samé, ale umělecké výpovědi jsou logicky jiné a reagují na soudobou společnost a nedávné události. Přiznávám, že osobní citlivost se mění, ale to neovlivňuje profesionální vhled, spíš hloubku zájmu. 

Pro poslední ročník Benátského bienále jste ve spolupráci s Ronym Pleslem připravila výstavu nazvanou Trees Grow from the Sky. Na začátku dubna byla jeho stejnojměnná výstava otevřena  na Kampě. Jaké byly mezinárodní ohlasy a na co se můžeme těšit v Praze? 

Spolupráce s Ronym znamená již dvouletou cestu, která byla a je obrovskou vzájemnou ambicí, a současně jsme za ni oba lidsky velice vděční. Osobně to byl významný mezník. Když mi bylo téměř třicet, otevírala jsem galerii, a o deset let později jsem se stala kurátorkou mezinárodního projektu na Benátském bienále v oficiální sekci Collateral Events. Bylo to neuvěřitelné množství práce a úsilí celého týmu. Stěží věřit, že s ročním odstupem instalujeme stejný projekt v Museu Kampa spolu s Ronyho novými pracemi, které jsou sice intimnějšího charakteru, ale daleko odvážnější v dikci volné plastiky v médiu skla.

Rony Plesl: Instalace Trees Grow from the Sky

Máte za dobu své praxe v uměleckém obchodu nějakou radu, kterou byste dala ať již začínajícím či stávajícím sběratelům současného umění? 

Trénujte oko! Pokud nemáte čas studovat a získávat širší vědomosti, ale chcete se oblasti současného umění věnovat, choďte na výstavy, bienále, navštěvujte ateliéry, získejte bezprostřední kontakt a věřím, že se relativně rychle zorientujete ve vlastních preferencích, postupně jistě navnímáte důležitost odbornosti a vaše hledání se sofistikuje. 

Jaké projekty v blízké budoucnosti chystáte?

Aktuálně pracuji na dalším ročníku mezinárodního sochařského parku a výstav současného umění pro zámek v jihočeské Bechyni. Loňská sezóna vznikla ve spolupráci s berlínskou König Galerie a letos jsme oslovili italskou Galleria Continua. Je to zcela radostná záležitost, protože pocházím z jihočeského kraje a s majitelkou panství Nicole Stava se známe mnoho let. O to víc mě oslovila společná úvaha o tom, jak zprostředkovat nejkvalitnější současné umění v našem regionu, a především vytvořit z Bechyně s jejím geniem loci novou kulturní a uměleckou destinaci.