Miroslav Korecký, foto Miroslav Feszanicz

 

O významu slov

Dívaje se právě na teletext, běžící pod Zprávami na ČT 24, přemýšlím nad větami tam nám určenými, např.: „Britský The Sun zveřejnil nahou fotku prince Harryho“ (ČT 24 dne 24. 8. 2012 v 6.10 hod. a pak ještě mnoho hodin), slyším moderátorku téže TV stanice nekonečně opakující v dopravním zpravodajství „auta jely po magistrále...“ a začínám přemýšlet, zda jsem vlastně v pořádku já. Vzdělání mi totiž přikazuje říkat „...fotku nahého prince...“ a „auta /u nás odjakživa/ jela“! Abych zklidnil rozjitřenou mysl, otevírám nedávné katalogy několika aukčních síní a už při prvním listování zažívám další vlnu emocí. Ne snad z bídné češtiny /i když i tam by bylo po čem šlehnout bičem/, tentokrát však z výronu slov , jejichž primárním cílem má být vychválení /z mého pohledu přechválení/ nabízeného produktu. Tj. hlavně obrazů, bez ohledu na dodržení zásad nepodbízení se za každou cenu a především hodnocení kvalit nabízených děl podle rozumné proporcionality s ohledem na /historicky/ dané postavení autora v české kultuře /objektivně určené zájmem veřejnosti o jeho tvorbu, jeho cenami dosahovanými na trhu a jistě i postojem umělecké kritiky k umělci samotnému/.

Vlastně už přebaly katalogů naznačují stupňující se boj mezi aukčními domy. Po ležérních pojmech typu „periodické, výroční“ ap. přišla doba mimořádných, prestižních, exkluzivních a nevím jakých ještě událostí. To je nakonec právo každé aukční síně. Rozpaky však musí vyvolávat popisky k mnoha nabízeným artefaktům. Cožpak olej Vincence Beneše Májka v Dobevi z roku 1939 je opravdu „famózní autorova imprese z vrcholného období“?, olej Zámek v Nových Hradech u Skutče od Miloše Jiránka pak „naprosto unikátní ukázka české moderní malby“? Obě položky lze vidět v katalogu dvou pražských významných aukčních síní (Žofín 11/2008). Některé domy si troufají i na vlastní úvahy typu /o oleji Václava Rabase Cestou na pole.../ „toto mimořádné dílo, které v této kvalitě nemá podle našeho názoru ani NG v Praze“ /!/. Tak odvážné tvrzení však zpochybňuje dovětek k jiné nabízené položce téže aukční síně, kde je k akvarelu Josefa Čapka dána případnému dražiteli možnost verifikace /doslova „kupci bude ponechán čas na ověření a další studium díla“/ obrazu. Věrohodně nepůsobí ani věta „světově proslulý akvarelista O. R. Schatz (akvarel Paříž 44 x 57 cm) za neuvěřitelných 7.000,- Kč jistě nadchne nemálo sběratelů...“. Tyto příklady jsou z Brna (12/2008 a 5/2009).

Pohled do obchodu Miroslava Koreckého

 

Trpkou korunu těmto úsměvným momentům pak nasadilo zařazení obrazů jistého Kečíře do českých dražeb, přestože se jedná o fiktivní postavu typu Járy Cimrmana, zaštiťující spolek doufejme jen recesistů z Moravy, jimž se podařilo uvést na trh zdánlivě zapomenutého umělce. Kdyby někdo namítal, že volím už pár let staré případy, pak jen proto, že čistím knihovnu právě od roku 2008. Doporučuji proto nahlédnout do katalogu pražské aukce z nejposlednějších (Hilton 4/2012) na položku 422 Souček Karel (!) (ani barnumská popiska však nepomohla dosáhnout ceny jiné, než je obvyklá).

Dovoluji si tímto požádat ctihodné kolegy: zastavte ten závod o slovíčko „nej“, nezacházejte s výtvarným uměním jako s brambory, zvažujte i svým srdcem kvalitu toho, co nabízíte. Aby divák, sběratel či kupec neměl časem dojem, že všichni čeští výtvarníci jsou srovnáni v jediné úžasné kategorii, kde nikdo nevyčnívá svým řemeslným umem, talentem a snad i štěstím, kterého se mu dostalo v obecném uznání. Nedávno jsem poprvé v životě uviděl pokus o falzum krajiny od Otakara Hůrky. Bojím se dne, kdy by mohl být i tento autor /při vší úctě k němu/ vydáván za ikonu české malby. Ten den by nám totiž došla zásoba slov k označení SKUTEČNĚ výjimečného umění. Slova by ztratila význam...

Inspirativní rozhovor Petra Volfa s autorem fejetonu (z listopadu 2002) si lze přečíst zde.