V prvním díle našeho seriálu se zaměříme právě na plastiku funerální, jejímž neúnavným rozkrádáním a ničením byla postižena i významná část díla jednoho z nejvýraznějších a nejzajímavějších sochařů modernismu, symbolisty Františka Bílka. Jeho soch nebo jejich částí už ze hřbitovů zmizela řada, připomeňme si alespoň některé z těchto ztrát.

Dobrá příležitost k tomu nastala zrovna v tomto roce, kdy Arthouse Hejtmánek ve své dubnové online aukci nabídl sádrovou variantu, o rok mladší autorský odlitek monumentální sochy Krista určené pro náhrobek rodiny Fischerovy v Libčicích nad Vltavou. O něco menší modely téže sochy ze sádry a bronzu jsou v majetku Galerie hlavního města Prahy. Bílkovy plastiky jsou na trhu velkou vzácností a objevují se v jednotkách ročně, není proto divu, že zájemci cenu této plastiky Krista navýšili ze 7 na 99 tisíc korun.

Zatímco 260 centimetrů vysoká pískovcová socha na jednom z libčických hřbitovů odcizení nebo zničení unikla a před několika lety se ji podařilo díky péči města, do jehož majetku přešla, nákladně opravit, to štěstí již neměly další součásti náhrobku: měděné válcové 25 centimetrů vysoké lampičky na svíčky, které v kombinaci se sklem, na nichž byly v kovu vyvedeny motivy rukou, chránily plameny před uhasnutím jak fyzicky, tak obrazně. Celá hrobka byla koncipována jako jednotné umělecké dílo s ústřední plastikou a řadou dalších autorských funkčních a výzdobných prvků.

František Bílek: Kristus křísící Lazara, 1908,

Libčice nad Vltavou, pískovec, výška sochy 260 cm,

zdroj: Zprávy Společnosti Františka Bílka, červen 2016

 

Socha Krista na soklu v podobě schodu s citátem z Janova evangelia Náš přítel spí, jdu jej ze sna probudit sestupuje do pomyslné jeskyně a gestem vyzývá zde uloženého Lazara, aby vstal. Pod samotným podstavcem sochy je ještě měděná deska s výrazným nápisem Svaté památce rodičů. Socha přitom stojí v centrální vyvýšené části na cihlových stupních, které spojují dva postranní polygonální sokly, na kterých byly původně umístěny dnes už neexistující lampy. Celá plocha hrobu je pak ohraničena nízkou zídkou z naležato kladených cihel. Jelikož rodina Fischerova vlastnila cihlářský závod, využití tohoto materiálu se pro náhrobek nabízelo. Fotografie celého hrobu již bez lamp je možno si prohlédnout v památkovém katalogu NPÚ.   

Nesrovnatelně hůře však skončila stejně monumentální bronzová plastika Nářek Proroka (Jeremiášův pláč) na libčickém bývalém evangelickém hřbitově, kterou Bílek zhotovil pro stejnou rodinu o téměř třicet let později. Cihlové ohrazení a sokl zkombinoval s expresivní plastikou proroka Jeremiáše trhajícího v zármutku svůj plášť. Ruka nenechavců zpečetila osud sochy v září 1999, kdy ji pachatelé odcizili, rozbili na kusy a odevzdali do sběrny surovin, kde za ni utržili podle rozsudku asi 6 tisíc korun. Znalec přitom její cenu odhadl na více než milion. Taková cena by na uměleckém trhu byla jistě reálná, ne-li příliš nízká.  

Současný tristní stav „památky“, která již památkou není, je možno vidět v památkovém katalogu NPÚ. Ke cti pachatele v tomto případě alespoň sloužilo, že se k činu přiznal a dokonce napsal majitelům omluvný dopis, ve kterém vysvětluje, že kdyby věděl, že jde o něco tak vzácného, nikdy by to neudělal. Nutno však dodat, že kdyby nebyl chycen při několikátém pokusu o krádež dalších předmětů, dopis by nejspíš nikdy nevznikl, stejně jako se majitelé plastiky nikdy nedočkali nařízené finanční náhrady škody, ani nebyli vypátráni ostatní spolupachatelé.

Jediným hmatatelným pozůstatkem po této plastice zůstává její sádrový model umístěný ve sboru Církve československé husitské v Úpici. (Více o rodině Fischerově, jejím vztahu s Františkem Bílkem i plastikách v Libčicích je možno se dočíst ve Zprávách Společnosti Františka Bílka z června roku 2016, kde je také uvedena další literatura k tématu.) 

Velmi podobný příběh se odehrál i v roce 2014 na Vysočině. V Jaroměřicích nad Rokytnou tehdy recidivista poničil hrob Bílkova přítele Otokara Březiny, když z něj odcizil, na kusy rozbil a do sběrných surovin za pár korun prodal bronzovou Knihu života s básníkovým jménem a letopočty jeho narození a úmrtí. I v případě Březinova náhrobku šlo opět o Bílkův promyšlený soubor více děl: centrální bronzové sousoší Tvůrce a jeho sestra Bolest doplňovala kniha a také dvojice tepaných věnců kolem světel, z nichž jeden byl odcizen už v roce 2010 a nikdy se ho nepodařilo nalézt, stejně jako zničenou knihu. Rok po krádeži sice sochařka Blanka Proksová zhotovila věrnou kopii knihy z pryskyřice, která byla na hrob nainstalována, ta však zničený originál nikdy nemůže dokonale nahradit. 

Obdobné činy se neustále opakují a spíš se zdá, že jich v poslední době přibývá. Možná by se měla výtvarná výchova ve školách spíše než na malování zážitků z prázdnin vodovými barvami, orientovat mnohem více na výchovu k poznávání (nejen nemovitých) památek, budování vztahu k nim, rozpoznávání jejich kulturní hodnoty a vysvětlování smyslu péče o ně.

A pak je tu druhá strana mince. Jak je možné, že firmy podnikající ve výkupu surovin jsou schopny a ochotny takovou věc přijmout a obohatit se na ní, když je tak zcela potírána a nenávratně ničena kulturní hodnota díla, která spoluutváří identitu společnosti. Nezáleží přece na tom, zda je plastika celá (takovou by prý sběrny nepřijaly) nebo rozmlácená na kusy, stále je to umělecké dílo. Předměty nevyčíslitelné hodnoty tak končí roztavené kdesi v nenávratnu.