Obraz vznikl roku 1907 v Litzlbergu u Attersee, kam jezdil Klimt každoročně v letních měsících malovat. Již od počátku sklízel tento olej obdivné kritiky. Byl zakoupen v roce 1910 přímo z výstavy spolku Deutsch-böhmischer Künstlerbund v pražském Rudolfinu německým odborem Moderní galerie (předchůdkyně dnešní Národní galerie v Praze) za tehdy velmi vysokou cenu 8 tisíc korun. Mezi další zakoupené Klimtovy obrazy patřily Vodní zámek (2 tisíce korun) a o několik let později stejným způsobem i Panna (20 tisíc), oba jsou v Národní galerii dodnes. Jako zápůjčka ze soukromé sbírky je nyní v NG navíc k vidění také nedávno znovuobjevený Klimtův olej Dáma s rukávníkem (více zde).

Od doby zakoupení až do roku 1968 se obraz tedy nacházel v pražské Národní galerii (inv. číslo O 4107). V tomto období byl mnohokrát vystavován doma i v zahraničí. Na jaře roku 1968, vedena hlavní snahou o doplnění sbírky francouzského umění 19. století o raný obraz Édouarda Maneta, přikročila Národní galerie k výměně deseti obrazů (mezi kterými byl i obraz Klimtův a také díla Oskara Kokoschky, C. Carry, Franse J. Posta, Cornelisze de Heema nebo Josepha Führicha) za podobiznu Antonina Prousta od Édouarda Maneta (jejímž posledním majitelem byl ostravský sběratel Federer, který dílo odvezl z Čech před druhou světovou válkou), dva silně zrestaurované portréty Jana Kupeckého (Vlastní podobizna, Podobizna hraběnky Gotterové, jejichž cenu prof. Eduard Šafařík tehdy odhadoval na 20 tisíc západoněmeckých marek) a Davida a Batsebu Gerbranda van den Eeckhouta, vše v údajné celkové ceně 105 tisíc dolarů. Výměna proběhla mezi Národní galerií a mnichovskou Galerií Lodi a zprostředkovávalo ji Artcentrum, respektive se jí ujal přímo jeho tehdejší ředitel Ivo Digrin.

Podle archivních pramenů již tehdy někteří členové akviziční komise projevili s výměnou nesouhlas (příčinou byla zejména vyměňovaná díla starého umění, jmenovitě zátiší C. de Heema a brazilská krajina F. J. Posta) a určití znalci také poukazovali na neserióznost partnerské galerie. Přesto však tato výměna proběhla (pravděpodobně proto, že původně zamýšlené 3 obrazy byly nakonec navýšeny Eeckhoutovým dílem na 4). O dotčeném Klimtově díle se v materiálech hovoří jako o nejslabším z autorových děl vlastněných Národní galerií, proto byl shledán jako vhodný k výměně. Přesto si celá komise podle zápisů ze zasedání plně uvědomovala, že jde o sbírku Klimtových děl mimo Vídeň ojedinělou a že Klimtovy oleje jsou "na světovém trhu zbožím nejhledanějším a nejlépe placeným".

Protože celá akce proběhla mimořádně rychle, veřejnost se o ní dozvěděla, až když už obrazy byly vyvezeny z Československa. V tisku potom proběhly články zpochybňující důvěryhodnost okolností celé transakce i aktérů spolu s informací, že se po "úspěšném" obchodu chystají obě strany ještě na směnu Degasova obrazu. K tomu nakonec vlivem zejména dějinných událostí nedošlo a lze jen spekulovat, jaká díla byli zástupci Národní galerie ochotni protistraně nabídnout za autora, jehož absence byla komitétem pociťována jako nejpalčivější.

Již na počátku 70. let byl Klimtův obraz zakoupen do vynikající kolekce německého sběratele umění a filantropa Gustava Rau (1922-2002), v níž se nacházel až do prodeje u Christie's v Londýně 28. listopadu 1994, kde ho získal jeho současný majitel. Horní hranice odhadní ceny byla tehdy stanovena na 5 milionů liber (bez provize). Obraz byl vydražen za kladívkovou cenu 3,4 milionu liber.