Bruno Y. Thalman žije v Curychu, sbírá umění a zároveň už dvacet let vede společnost Art Leasing & Invest. Když ji zakládal, mnozí si klepali na čelo. Leasing aut ano. Ale leasing obrazů? Dnes je z toho prosperující byznys. A Bruno je díky tomu v jedinečné pozici – je sběratelem, který zároveň financuje sběratelství jiných. Má tedy velmi dobrý přehled o tom, jaké umění dnes lidé chtějí.

Bruno Y. Thalmann in Zurich. Foto: archiv Bruna Y. Thalmanna.

Jeho příběh začíná, jak už to u dobrých příběhů bývá, v rodině. Měl tetu, uznávanou sběratelku na jihu Francie. Měla výborný cit pro Nouveaux Réalistes – Armana, Césara nebo Yvese Kleina – a když Brunovi bylo šestnáct, darovala mu grafiku. Dodnes mu visí na zdi.

První skutečné dílo si koupil až o pár let později do svého prvního bytu. Byla to kresba Donalda Sultana s červenými máky za dvacet tisíc švýcarských franků. A nebyla to jediná láska, kterou si tehdy z galerie odnesl. Seznámil se tam s Carinou, dnes svou ženou. Kresba mezitím putovala do sklepa, protože její místo obsadil větší Sultan. V jejich domě se totiž umění neprodává. Jen se stěhuje.

Červené máky od Donalda Sultana spustily Burnovu sběratelskou kariéru. 
Donald Sultan: Red Poppies, 2021, Conté on paper. © Donald Sultan. Courtesy Galerie Andres Thalmann, Zurich.

Na Brunovi je fascinující, že v sobě bez problémů spojuje sběratele i ekonoma. „Když jde o pár tisíc franků, rozhoduju se srdcem. Líbí se mi to? Znám umělce? Je za tím nějaký příběh? Ale jakmile cena začne růst, probudí se ve mně ekonom. Je to kvalitní autor? Prodává ho dobrá galerie? Má dílo sběratelský potenciál?“ vysvětluje.

Pak dodá větu, která zní skoro cynicky: „Obraz se mi líbí o něco méně, když nevycházejí ekonomické parametry.“ Jenže vzápětí ji obrátí naruby: „Ve skutečnosti si nekupujete obraz. Kupujete celý zážitek. Setkání s galerií, rozhovory s umělcem, celý příběh kolem. Stáváte se součástí jeho života.“

Tak to bylo i s Brunovým obrazem od Sama Francise. S Carinou jeho plátno Her Summer Squares z roku 1971 studovali a okamžitě mu propadli a koupili. Až později přišlo překvapení, které jejich vztah k obrazu ještě prohloubilo. Zjistili, že se objevil ve filmu Legal Eagles z roku 1986 s Robertem Redfordem. Olej, který si zahrál se slavným americkým hercem, najednou na stěně nevisel jen obraz, ale i malý kousek filmové historie. Sbírky totiž nestojí jen na kvalitě děl. Stojí na příbězích.

Sam Francis, Her Summer Squares (1971), v domě Bruna Y. Tahlmana. © Sam Francis Foundation / ProLitteris. Foto: archiv Bruna Y. Thalmann.

Když se Bruna zeptáte, co lidé vlastně hledají, odpoví překvapivě jednoduše: „Nevěřím, že existují lidé, kteří nemají rádi umění. Jen ještě nenašli to svoje.“ Vadí mu jiný typ sběratelů. Ti, kteří už zaplnili všechny stěny a obrazy kolem sebe přestali vnímat. Věší je tam, protože tam visely vždycky, ale ve skutečnosti se na ně už ani nedívají.

Každý přitom podle něj hledá jediné. Dílo, na které se ráno podívá a řekne si: To je ono.A právě tady začíná dávat smysl leasing umění. Ne každý chce nebo může zaplatit za obraz dvacet nebo třicet tisíc franků najednou. Místo toho splácí několik stovek měsíčně. Po třech či čtyřech letech se rozhodne, jestli dílo vrátí, nebo si ho nechá. Ve většině případů zůstane tam, kde viselo. Nejde totiž o pouhý pronájem. Každou splátkou si obraz sběratel postupně kupuje.

Brunovi klienti se dělí do tří skupin. První tvoří mladí lidé, kteří si podle jeho slov raději „odpustí jeden večer v klubu a místo toho si pořídí umění“. Druhou podnikatelé, kteří vybavují kanceláře a využívají i daňové výhody. A třetí banky, family offices nebo pojišťovny. Ty často zjistily, že je jednodušší pravidelně obměňovat díla na stěnách, než budovat vlastní sbírku.

Z původně výstředního nápadu se tak stal komplexní servis. Brunův tým dnes instaluje umění v advokátních kancelářích, letištních saloncích nebo sídlech firem. Vytváří také evidence rodinných sbírek, jejichž majitelé už dávno zapomněli, co všechno mají uložené ve sklepích.

Nakonec se Bruna ptám na jednoduchou otázku. Kolik lidí obraz po skončení leasingu opravdu vrátí? Usměje se. „Skoro nikdo.“

I proto Sultanovy máky nakonec skončily u Bruna ve sklepě a ne u někoho cizího na zdi. Jakmile s uměním nějakou dobu žijete, stane se součástí vašeho života a nechcete se s ním rozloučit. Od muže, který se k umění dostal díky své tetě a dnes financuje sběratelské vášně druhých, to nezní jako obchodní strategie. Spíš jako dobře prožitý milostný příběh.

Tak zase příště.