I když obchod s uměním zažil v posledních dekádách nebývalý rozkvět (především díky rozšíření možností volně nakoupit v prostředí internetu, např. skrze on-line aukci s uměním), umělecké dílo anebo antikvita nejsou a nikdy nebudou "obyčejným" předmětem koupě s předem známou hodnotou a relativně pevně stanovenou cenou (jako je např. pečivo anebo paleta cihel, u kterých můžeme hodnotu a cenu určit prostým znásobením počtu a jednotkové hodnoty).

Hodnotu uměleckého díla anebo historicky cenného předmětu není možné primárně stanovit podle jeho hmotných složek a na ně aplikovaných kvantitativních kritérií (rozměry desky/plátna, počet barev, provedení rámu atd.). Naopak, uplatňuje se především subjektivní hodnocení kvality konkrétního díla a řady dalších faktorů. Ačkoliv lze toto subjektivní hodnocení podpořit i množstvím objektivních faktů (např. za jakou cenu a kdy se stejné či podobné dílo téhož umělce naposledy vydražilo v aukci), při stanovení hodnoty uměleckého díla – a odtud jeho kupní ceny či návrhu na kupní cenu – bývá v úvahu brána především jeho jedinečnost, posuzovaná ve vztahu k podobným předmětům. Je to právě tato jedinečnost (kterou jako měřítko kvality používá mimo jiné autorskoprávní teorie), sestávající z určité výlučnosti autora díla, jeho námětu/motivu, období jeho vzniku, použitého materiálu a techniky atd., která vytváří vyšší hodnotu konkrétního uměleckého předmětu oproti jinému dílu (hodnocenému např. jako průměrné či nikterak výjimečné).

Pakliže však nejsou objektivní fakta při stanovování hodnoty obchodovaných uměleckých děl zcela směrodatná, kdo anebo co nejlépe určí správnou hodnotu? A je to vůbec možné?

Někteří zastávají názor, že nejobjektivněji stanoví v daný okamžik hodnotu díla jen trh – přímá soutěž vzájemně si konkurujících zájemců, kterou věrně reprezentují především aukce. Máme za to, že s tímto názorem lze úspěšně polemizovat, neboť i v případě trhu – aukce může docházet k různým nerovnostem jak na straně nabídky, tak i poptávky a cenovým manipulacím. Konečná cena vydraženého díla totiž podléhá řadě faktorů a kritérií (např. počet zájemců o to které dílo, publicita aukce, právě probíhající výstava draženého umělce apod.), nemluvě o situacích, kdy je cena díla dosažena "uměle". A konečně stanovení hodnoty trhem – aukcí zcela selhává u děl, která se na aukci z nejrůznějších důvodů neprodají.

Podobně není zcela myslitelné, že by hodnotu, resp. kupní cenu uměleckého díla stanovoval výlučně prodávající anebo naopak kupující (v praxi se tak děje jen zřídka v případě přímého prodeje umělcem, když ten akceptuje nabídku na cenu ze strany kupujícího).

Současný trh s uměleckými předměty ukazuje, že k ideálnímu stavu, kdy by každé dílo nalezlo svou tržní hodnotu a cenu, popř. by tato cena byla určena dohodou prodávajícího s kupujícím, máme poměrně dost daleko. Z tohoto důvodu se v oblasti obchodu s uměním více než kde jinde uplatňují nezávislí externí odborníci, kteří se neúčastní konkrétního obchodu, ale disponují znalostí jeho předmětu (tzn. autora a jeho díla, příslušného historického období, atd.). Tito mohou mít povahu soukromých expertů anebo státem jmenovaných a garantovaných znalců (v článku budeme nadále především hovořit o druhé skupině osob – znalcích). K základním úkolům znalců patří stanovení pravosti (původu) díla a dále jeho ceny, a to buď k požadavku vlastníka díla, který zvažuje jeho prodej, či na žádost jiných subjektů (kupujícího, pojišťovny, aukční síně, soudu, exekutora ad.). Tito odborníci by za ideální situace měli stanovit onu významnou subjektivní složku ceny díla, a to na základě co nejobjektivnějších kritérií.

Znalectví v obchodu s uměním

S ohledem na značné hodnoty, které jsou předmětem obchodu s uměním, jsou to v České republice právě znalecké posudky, jichž se užívá nejen pro stanovení hodnoty (ceny) konkrétního díla, ale i pro určení jeho pravosti včetně potvrzení provenience. Podstatné charakteristiky předmětu obchodu posuzuje pro strany obchodu, popřípadě strany soudního sporu (jde-li o spor vzniklý z prodeje uměleckého díla) vhodný soudní znalec, tzn. osoba s odpovídající konkrétní odborností související s předmětem obchodu, jmenovaná ministerstvem spravedlnosti anebo předsedou příslušného krajského soudu. Praxe využívání soudních znalců je u nás podstatně rozvinutější než např. odborná stanoviska renomovaných nezávislých expertů a specializovaných institucí (jako je tomu u některých významných autorů v cizině, např. u Muncha, Moneta anebo Picassa). Například v případě zmíněného sporu, v němž jde o věcnou otázku týkající se uměleckého díla (nejčastěji pravost), soud rozhoduje téměř výlučně na základě znaleckých posudků (a mezi lidem soudním se traktuje přísloví: "Jaký posudek, takový rozsudek.")

Bohužel je nutné konstatovat, že současný systém odborného (soudního) znalectví v tuzemsku trpí množstvím problémů. Nejpalčivějším a odborné veřejnosti dobře známým zůstává relativně nízká vypovídající hodnota znaleckých posudků, za něž poskytující odborní znalci nesou jen velmi málo citelnou osobní odpovědnost (finanční sankce do 100.000,- Kč, jen velmi zřídka udělovaný trest vyškrtnutí ze seznamu znalců, možnost správního postihu dle přestupkového zákona, v nejkrajnějším případě trestní řízení). Z toho vyplývá v řadě případů jen nepříliš významné posílení právní jistoty účastníků obchodu s uměleckým předmětem, pro nějž se pořizují. Nezřídka se dokonce můžeme setkat i s mnohomluvnými posudky, v nichž je nejprve detailně popsán život umělce, jeho dílo, či obsahují informace, v kterých sbírkách je zastoupen, avšak na závěr se jen lakonicky konstatuje, že zkoumaný předmět dílo je původním dílem toho či onoho umělce, aniž by znalec předložil hodnověrnou analýzu, kterou k takovému závěru posudku dospěl.

Problematická praxe znalectví
V praxi obchodu s uměním jsou známy především následující problémy spojené se znalectvím:

- Jmenování znalců je až na výjimky zcela v kompetenci předsedů krajských soudů, kteří nemají povědomí o komplikovanosti jednotlivých oborů, a proto se můžeme setkat s určením znalce např. pro "obvodové pláště budov, otvorové výplně, vnitřní dělící stěny" (tzn. de facto všechny stavební technologie při výstavbě domů) anebo v případě oblasti umění pro "oceňování v oborech grafika, malba, plastika". Vedle toho můžeme v seznamu znalců najít i zcela konkrétní vymezení znalecké činnosti, např. "restaurování sochařských děl movitých i nemovitých, uměleckých a umělecko-řemeslných děl zhotovených z kamene, štuku a terako keramiky". Mělo by přitom platit, že znalec si svou specializaci vymezuje sám, a to na základě své praxe a vzdělání v oboru, kterému se věnuje s největším úspěchem a ve kterém má nejen nejširší možné znalosti, ale i praktické zkušenosti.

- Konkurence znaleckých posudků – bohužel není výjimkou (nejčastěji v soudních sporech a mimosoudním řešení sporů), že se setkáme s vzájemně kontradiktorními posudky. Jinak řečeno, jeden znalec tvrdí to, druhý ono, a pak vzniká otázka, kdo tento rozpor rozsoudí? Dojde-li k této situaci před soudem, měl by být posledním arbitrem právě soud, který přihlédne k síle dalších důkazů, které je ta či ona strana schopna předložit. Bohužel, soud zpravidla volí cestu třetího znaleckého posudku, který jeden či druhý závěr potvrzuje. Přitom zákon stojí tak, že posudky mají stejnou důkazní váhu bez ohledu na to, že jeden konkrétní výstup zpracovával renomovaný specialista, zatímco druhý člověk mající "jen kulaté razítko". Tato praxe již dospěla až tak daleko, že jsou zpochybňovány i posudky tak renomovaných institucí jako je Národní galerie v Praze.

- Chybějící přímá odpovědnost znalců za obsah posudku a škodu tím vzniklou – tato odpovědnost v účinném zákoně sice formálně je, ale praktické prokázání vzniku škody není jednoduché, a proto bývá případná škoda vymáhána jen velmi sporadicky. Není však vyloučeno, že nový občanský zákoník by mohl přispět ke změně této situace.

- S předchozí poznámkou souvisí i další problém. Nízká reálná míra odpovědnosti znalců může vést i k motivaci znalce napsat posudek "na míru" klientovi (který mívá zájem na určitém výsledku, který je připraven i odpovídajícím způsobem zaplatit). Takový posudek pochopitelně není vypracován objektivně, čistě dle odborných znalostí a vlastního přesvědčení znalce, nýbrž v podstatě "na zakázku či dle zadání". Pochopitelně prokázat takové jednání v přímém rozporu s účelem znalecké činnosti nebývá snadné, už proto, že znalec posudkem sděluje výlučně svůj názor, který mnohdy bývá schopen argumentačně anebo důkazně podložit. Nicméně, popsanou praxi v nedávném rozhovoru připustil předseda Komory soudních znalců České republiky, a nelze ji vnímat jako marginální trend.

- Výše popsaná rizika a negativa do určité míry umožňuje i slabá dozorová praxe a kárná aktivita Ministerstva spravedlnosti České republiky jakožto orgánu ústřední státní správy v oblasti znalectví a tlumočnictví.

Výše uvedené problémy bohužel vedou k častému kritickému názoru (který se zhusta vyskytuje i mezi odborníky v obchodu s uměním), že už tím, že prodávající ke konkrétnímu uměleckému dílu nabízí i posudek, vznikají pochybnosti o jeho pravosti a hodnotě a problémy, s tím spojené. Lakonicky řečeno, kvalitní dílo "musí" obstát i bez posudku. Bohužel však soudobá praxe v oblasti obchodu s uměním stále více ukazuje, že při koupi díla bez znaleckého posudku (či v některých případech i několika znaleckých posudků) může oprávněně vzniknout značná nejistota o pravosti a provenienci díla. Role kvalitních a kvalifikovaných znalců je proto nejen nezastupitelná, nýbrž nejspíš ještě poroste.

Seriál o právních aspektech sběratelství a obchodu s uměním pro ART+ připravuje kancelář Becker & Poliakoff. V příštím pokračování o tom, jaké se připravují změny v právní úpravě znalectví. Odkazy na použitou literaturu a zdroje k dispozici v redakci.