Po téměř patnácti letech sbírání se pražský majitel ojedinělého soukromého souboru rozhodl ukázat jej veřejnosti. Do Pardubic se na něj přijeli podívat nejen nadšení burianologové i fandové z řad veřejnosti doslova ze všech koutů republiky, ale také přátelé, kteří o jeho sbírání léta věděli a podporovali je. V příštím roce na jaře bude soubor znovu k vidění, tentokrát v pražském Obecním domě, možná už znovu rozšířený o nové sběratelské zisky.

Zdeněk Burian: Stateční kapitáni / 1937

 

Na představené sbírce jsou cenné zejména ucelené soubory ilustračních cyklů k dílům klasiků dobrodružného žánru, jako je Jules Verne, Jack London, Karel May. Původní Burianovy ilustrace k prvním českým vydáním Vinnetoua byly u nás vystaveny například úplně poprvé. Nezapomenutelná je také kolekce rozměrných kvašových ilustrací ke knize Josefa Kováře Čing ptačí král a další.

Jak jsi začínal se sbíráním Buriana, kolik ti bylo?

Asi první ilustrace, které jsem od Zdeňka Buriana viděl a které mě zaujaly, byly v časopise Pionýr, Pionýrská stezka, k tomu se přidala povinná školní četba: klasické Štorchovky Osada havranů, Lovci mamutů. Potom jsem začal objevovat Mayovky, které byly v rodině. Po mnoha letech jsem pak na vysoké škole ve druhém nebo třetím ročníku šel kolem antikvariátu a viděl jsem tam Burianovu kvašovou ilustraci. Byla asi za sedm tisíc korun, tehdy pro studenta nemyslitelná částka. V té době jsem ale shodou okolností dělal nějaký pořad pro Českou televizi, za který jsem dostal velký honorář, tak jsem si ji pak mohl koupit. Později, jak jsem začal vydělávat peníze, tak jsem si kupoval další a další věci, které se tehdy pohybovaly samozřejmě v úplně jiných cenových relacích. Pak se drobně přidaly aukce, různí známí, kteří mi dávali tipy na nějaký obraz. Hodně mě také ovlivnilo přátelství s jedním významným sběratelem Buriana, který mi začal dávat rady. Pak se z těchto náhodných nákupů vyvinula vášeň. Jeden čas jsem měl po Praze dokonce funkční síť mezi starožitníky a galeristy, kteří když se doslechli o nějakém Burianovi, hned mi volali. Velkou část sbírky jsem koupil i v aukcích.

Jak postupně probíhala profilace sbírky?
Díky přátelství s oním sběratelem jsem začal velmi rychle zkvalitňovat. Takže jsem nebyl takový ten sběratel, který sbírá sto věcí a pak se jich zbavuje. Věcí jsem se zbavoval opravdu průběžně a napočítal jsem, že mi rukama prošlo asi 350 Burianových ilustrací, které jsem fyzicky vlastnil. Z toho se vlastně vyeliminovala sbírka asi sto, sto dvaceti kvalitních věcí. A zkvalitňuji dál. Myslím, že i po pardubické výstavě dojde k další vnitřní selekci. Samozřejmě ty kultovní věci ze sbírky jsou de facto neprodatelné.

Čing ptačí král a Vinnetou / z výstavy Výpravy za dobrodružstvím: kvaše a oleje Zdeňka Buriana

/ VČG v Pardubicích 21.6. - 2.9.2012

 

Mám asi tu výhodu, že Burian mě bude provázet už celoživotně. Není to pro mě jen nějaká epidemie na rok nebo na dva. Měl jsem štěstí, že jsem se na trh dostal za takové situace. Asi jsem byl ten poslední „Mohykán“, který měl ještě možnost postavit kvalitní sbírku. Teď už nevím, co by se muselo v prodeji objevit, aby mě to ohromilo.

Jak to bylo s plátnem Maori?

Když se na trhu objevil obraz Maori, v první chvíli jsem si myslel, že je to poslední možnost, že se s Burianem něco stane, že bude jaderný výbuch… ale nebyl. Ten obraz jsem sice koupil za rekordní částku, ale nemyslím si, že by se v dohledné době na trhu mohlo objevit něco srovnatelného. Možná kdyby se objevil nějaký „pravěk“, ale ten je většinou ve státních sbírkách, v Antroposu.

Kdy jsi začal sbírat?

První věci jsem získal přibližně před třinácti až patnácti lety. Podstatu sbírky jsem ale vybudoval tak před deseti lety. Začal jsem nakupovat všechny možné techniky, první oleje.

Objevovaly se tehdy na aukcích Burianovy kvaše?

Objevovaly. Paradoxně se tehdy Burian objevoval daleko častěji než dnes. Dnes je jich velmi málo. Je to také tím, že řada galeristů má pro tyto věci přímý odběr, osloví přímo konečného zákazníka. Vědí, že Burian nemá příliš velký aukční potenciál. Často se věci lépe prodají privátně než na aukcích. Privátně se „top“ kvaše prodávají i za sto padesát tisíc korun, tolik v aukcích nedosahují.

Zdeněk Burian: Pozor, Tome, špion! / 1936

 

Za ty roky jsi dal dohromady docela unikátní cykly, jak se to podařilo?

Od začátku jsem věděl, že pravěk je nedostupný a soustředit se na něj by byla utopie. Přirozeně jsem se zaměřil na sbírání dobrodružství. Sestavení cyklů pak byla náhoda. Ilustrace k Arthuru Randsomeovi byly například nasbírány po solitérních kusech. Jedna věc z Ostravy, jiná z Prahy, jedna soukromý sběratel, jiná v aukci. „Verneovky“ jsem koupil po dvou větších konvolutech. Ty soubory jsou unikátní, byl to opravdu jediný dostupný Jules Verne na trhu. K „Mayovkám“ mi také dopomohla náhoda. Kupoval jsem jeden větší konvolut v Německu a díky němu jsem se dostal k těm dalším. „Vrázovky“ jsou také naopak nasbírány solitérně.

Kolik těch „zdrojů“ asi bylo?

Když jsem se pak díval na soupis pardubické výstavy, došlo mi, že ty věci jsou minimálně ze čtyřiceti nejrůznějších zdrojů. Burian vytvořil minimálně kolem čtrnácti tisíc ilustrací. Část z toho je zničená, část je ve státních sbírkách. Ale pořád tady ještě někde pár tisíc ilustrací koluje a bude kolovat. Sbírání je to hodně o trpělivosti a o čase. Také o štěstí, být ve správný čas na správném místě. Bylo to pro mne také pár osudových setkání s fantastickými lidmi.

Co máš na Burianovi rád?

Tím, že jsem studoval FAMU, měl jsem vždycky rád fotku. Upoutalo mě právě to „3D“ malířské vidění Buriana, má fantasticky srovnané obrazové plány. Také mám moc rád tonalitu jeho kvaší. Ty černobílé… tóny šedivých a černých, to mě vždy fascinovalo. Samozřejmě se velmi rychle rozkoukáš v datacích a kvalitě těch věcí. I v technice kvaše měl Burian velké výkyvy. Období, kdy pracoval velmi intenzivně a kdy téměř nepracoval. Burian pro mě kvalitativně končí někdy v roce 1960. V technice oleje se kvalitativní rozdíly tolik nepoznají, ale ve kvaši jsou zásadní.

Jules Verne: V zemi kožušín / z výstavy Výpravy za dobrodružstvím: kvaše a oleje Zdeňka Buriana

/ VČG v Pardubicích 21.6. - 2.9.2012

Čeho si nejvíc vážíš?

Těch oblíbených věcí je hodně, ale mám moc rád vzpomínky na lidi, které jsem díky těm obrazům potkal. Mezi nimi je například obraz Dlouhý lovec, který mě svedl dohromady s Jardou Holubem, což je takový můj „burianologický táta“. Hodně mám rád Knihu Robinsonů, olej Chudí mají své písně, to je jeden z posledních přírůstků. Moc rád mám také olejové obálky. Pro někoho je to jen ilustrační, popisná malba, ale když jich pak vidíš pohromadě dvě desítky a propadneš kouzlu toho „braku“, je to fascinující. Pokaždé, když se někde objeví nějaká „brakovka“, mám z toho obrovskou radost. Ty kompozice a názvy těch knih jsou neskutečné… Kdybych si měl jednu vybrat, vybral bych si asi obálku Pozor, Tome, špion! Samozřejmě bych si ještě přál objevit nějakou pěknou obálku třeba od Vráze nebo někoho jiného a nechat ji zrestaurovat…

Jaké máš další plány ohledně prezentace sbírky?

Podařilo se mi dojednat, aby mohl být v příštím roce celý soubor k vidění v Obecním domě v Praze. Vystavený bude od 20. května do konce června. Mám také nabídky z Příbrami z Galerie Františka Drtikola, a z Antroposu, kde chystají na konec roku 2013 velkou retrospektivu, kterou by rádi doplnili dobrodružnými náměty. Rád bych takto pokračoval. Výhledově bych rád získal pro sbírku prostor, kde by mohla být trvale umístěna. Chtěl bych ji nadále zkvalitňovat a rozšiřovat, vystavit třeba i v zahraničí. Velký potenciál by měl Burian určitě v Japonsku, v Americe nebo v Číně. Za čím si stojím, to je kvalita té sbírky. V Pardubicích byly vystaveny kvaše kvalitativně srovnatelné s díly z Památníku národního písemnictví, kde je celá pozůstalost Vilímkova nakladatelství. Zní to možná neskromně, ale myslím si, že při nějaké příležitosti se s Burianem jednou vrátím i na ten Pražský hrad, kde byl vystaven v roce 2005. Burian je opravdu vysoce divácky bonitní. Bylo by jen dobře, kdyby se s ním lépe marketingově pracovalo a jinak se o něm odborně psalo. Ani ona monografie z roku 2005 není udělaná právě nejšťastněji, neukazuje z něj to nejlepší.

Zdeněk Burian: S lovci lebek na Borneu / 1948